Přeskočit na hlavní obsah

Kocův mlýn a mlynářův hrob

 

 Kapličku sv. Anny jsem nechal za sebou, přetlapkal s člobrdicí a ségruší po boku hlavní silnici a vydal se dál po cyklostezce ke Kocovu mlýnu. Z prudkého kopečka jsem fofrnicky seběhl a zastavit tlapky se mi povedlo až u Smoliveckého potoka. Usoudil jsem, že jsem už moc daleko a vydal jsem se zpět k člobrdici.

 Rozvážně jsem tlapkal zpět a cestou si prohlížel místo, kudy jsem předtím prosvištěl. Po levé tlapce jsem měl les, po pravé tlapce louku. Už jsem byl málem u člobrdice, když jsem si všimnul obrovského kamene na podmáčené louce. Když jsem letěl z kopečka, úplně jsem kámen přehlédl. Nyní jsem si jej všiml a vydal se jej prozkoumat.

 Sešel jsem z asfaltové cesty a vydal se po mokré louce ke kameni. Před kamenem jsem zmerčil ceduli, ale ta mne nezajímala tak, jako kámen uprostřed louky. Kde se tu vzal, to jsem netušil. K mému překvapení mi přítomnost kamene objasnila člobrdice, když si přečetla ceduli. Objevil jsem hrob mlynáře. Je to zvláštní, ale cyklostezkou jdu již po několikáté, ale hrob mlynáře jsem objevil poprvé.

 Několikrát jsem hrob obešel a zjistil, že je do kamene něco vyryto. Co, to se nepodařilo zjistit ani člobrdici. Nic jiného jsem na místě neobjevil, tak jsem se vydal zpět na cestu. V mžiku jsem byl opět na mostku, od kterého jsem se vracel. Nyní jsem však mostek přešel a za mostkem se vydal doleva na louku.

 Na louce to bylo super bájo. Byla tak mokrá, že jsem se dočkal pořádné koupačky. Se ségruší jsem lítal jako s větrem o závod. Tlapky nám čvachtaly v trávě a kam očadlo dohlédlo, všude cákala voda. Ani se nedivím, že člobrdice stála na cestě a z dálky mne se ségruší s úsměvem pozorovala.  Když poznala, že jsme doblbli, vydala se na louku za námi.

 K mému překvapení se člobrdice podmáčené louce snažila ze všech sil vyhnout. Šla mezi mnou a ségruší a vysokou trávou. Dalo jí to zabrat, ale nakonec se vyškrábala na kopeček porostlý keři a stromky. Ani nevíte, jaká legrace byla člobrdici pozorovat. Úplně jsem zapomněl, že bych jí měl následovat. Když však zašla mezi keře, bylo na čase vyrazit kupředu.

 Prosvištěl jsem po louce a v mžiku byl u člobrdice. Po levé tlapce tekl potok a za potokem byla zeď. Kdo neví, že tu stál kdysi dávno mlýn, ten bude nad zdí kroutit kebulí, stejně jako já, když jsem byl na místě prvně. Je pravda, že dnes mne více než zeď za potokem zajímaly valy schované pod keři a mladými stromky. Když je póčo na koupání, není na průzkum valů čas, ale nyní, když je studená vodička, je času habaděj.

 Jak jsem tak tlapkal na valech, kebulí se mi honila myšlenka, kde asi stojím. Že jsem ve mlýně, to jsem věděl, ale v jaké části, to mi bylo záhadou. Že byl mlýn velký, to se pozná, ale místnosti již rozeznat nejdou.

 Nakonec jsem přeci jen neodolal a vydal se prozkoumat zeď za potokem. U zdi jsem zapózoval člobrdici a vydal se dále po trase. Kam? To vám štěknu zítra.