Přeskočit na hlavní obsah

Kovářova Mýť

 

 Dnes vám štěknu o lese nedaleko Chynína, místním označením Kovářova Mýť. Abych byl konkrétnější, o malém kousku lesa přibližně kilometr od parkoviště v Chyníně. Nevím, zda to bylo pouze západem slunce, který mne na místě potkal, ale podobně uklidňující pocit jsem už dlouho nikde neměl.

 Procházku hlubokými lesy chráněné krajinné oblasti Brdy jsem měl skoro za sebou. Navštívil jsem svá oblíbená místa, o kterých jsem vám štěkal nedávno, a pomalu a jistě jsem se blížil na parkoviště. Sluníčko bylo čím dál tím níže a mne, ségruši i člobrdici se naskytla podívaná, o jaké se nikomu z nás ani nesnilo.

 Tlapkal jsem hlubokým lesem po zpevněné cestě. Ptáčci už mi do kroku nezpívali, jen mi občas nějaký zvědavka proletěl před famfrňákem. Já si spokojeně tlapkal po kotníky v bahýnku a rozhlížel se po okolí. Les, kterým jsem tlapkal, byl plný vysokých jehličnanů. Kam očadlo dohlédlo, vidělo vysoké smrky. Tlapky neodolaly a najednou, zničehonic, už jsem se pod smrky proháněl s větrem a se ségruší jako o závod.

 Takový slalom už jsem dlouho neběhal. Co chvilku jsem oběhl smrk, co chvilku jsem minul pařez. Chvilku jsem běžel po mechu, chvilku v trávě. Jehličí pod stromy by jeden pohledal. Kam jsem šlápnul, všude byl život. Snažil jsem se vyhýbat stromkům, které se teprve na světě rozhlížejí. Vyhýbal jsem se houbám všech barev a velikostí.

 Čím déle jsem běhal, tím pomalejší můj běh byl. Čím pomalejší můj běh byl, tím více maličkostí očadla pozorovala. Co chvilku jsem se vrátil na cestu k člobrdici, aby viděla, jak moc velkou radost z místa mám.

 Už ani nevím, po kolikáté jsem se k člobrdici vracel. Minul jsem smrk, míjel jsem kámen, když v tu chvíli očadla zmerčila něco, co by na místě nečekala. Tlapky se na místě zastavily a tělo mělo co dělat, aby přes ně nepřepadlo. Jakmile jsem se zastavil, věděl jsem, že stojím na místě něčím hodně zvláštním.

 V Brdech je zvykem na vrcholcích stavět z kamenů věže. Ale jen tak v lese, nebo podél cesty, se podobných věží moc nevidí.  To však nemohu štěknout a lesní cestě kousek za Chynínem. Tady, pod vysokým smrkem na velkém kameni jedna taková věž stojí.

 Nevím, zda se tlapky zastavily pouze proto, že očadla zmerčila na nezvyklém místě kamennou věž. Možná to bylo i zapadajícím sluníčkem, které kamennou věž zvláštně osvítilo. V tomto světle již nebyla věž tak studená, jako bývá na vrcholcích nebo v hlubokých lesích. Nyní byla věž zahalena hřejivým závojem zapadajícího sluníčka a celé místo působilo uklidňujícím dojmem.

 U věže jsem se zastavil nejenom já. Zastavila se i ségruše a člobrdice. Nejdříve jsme pozorovali kamennou věž a později, jako správná smečka, jsme koukali na sluníčko, které bylo čím dál tím níže. Les kolem nás se halil do oranžové a posléze hnědé barvy a ukládal se k nočnímu spánku. To byl pokyn pro mojí smečku. Opět jsem kopnul do vrtule a spolu se ségruší a člobrdicí jsem upaloval k autu rychlostí, co mi tlapky dovolily.