Přeskočit na hlavní obsah

Křemel

 

 Dnes vám štěknu, jak jsem se dostal na vrchol Křemel. Cesta to byla krásná a určitě na ní jen tak nezapomenu.

 Tlapkal jsem hlubokým lesem po kamínkové cestě do mírného kopečka. Po levé i pravé tlapce jsem měl hluboký les plný rozčepýřených stromků. Co chvilku se pod stromky objevilo kamení porostlé mechem a u cesty mraveniště. Tlapkal jsem přímo za famfrňákem a cesta mi šla krásně od tlapek.

 Než jsem se nadál, stál jsem na rozcestí. Les, který mne do této chvíle doprovázel, se úplně změnil. Tatam byl hluboký les s rozčepýřenými stromky. Nyní jsem stál na cestě pod majestátními smrky, kterými co chvilku prošly paprsky podzimního sluníčka.

 Rozcestí jsem nechal za sebou a tlapkal přímo za famfrňákem. Majestátní stromy opět nahradil hustý les s rozčepýřenými stromky a než jsem se nadál, stál jsem na rozcestí, kde bylo pár vysokých stromů a všude kolem pidi stromky. Tady jsem se vydal doprava a pokračoval ještě chvilku kupředu, když jsem se dostal na místo plné super bájo bahýnka.

 Sotva očadla sper bájo bahýnko zmerčila, dala pokyn tlapkám a ty se rozeběhly tak fofrnicky, že jsem měl co dělat, abych na bahýnku zastavil. Sotva jsem byl po kotníky v bahýnku, už se ke mne přiřítila ségruše a o chvilinku později i člobrdice.

 Už už jsem se chtěl vydat bahýnkem kupředu, když jsem zmerčil přicházející člobrdy. Vrátil jsem se se ségruší k člobrdici a už na vodítku se vydal naproti člobrdům. Jaké bylo mé překvapení, když jsem slyšel, jak člobrdici říkají, že jsem je pořádně vyděsil. Prý si z dálky mysleli, že vidí divočáky a už si vybírali první strom, na který vylezou.  To, že budím respekt, vím, ale že připomínám kámoše divočáka, to mi bylo novinkou.

 Když se člobrdice s člobrdy rozloučila, mohl jsem vyrazit kupředu. Prosvištěl jsem pod vysokými stromy a v mžiku jsem stál pod kopcem. Všude, kam očadlo dohlédlo, bylo kamení. Mezi kamením rostlo borůvčí a tu a tam strom. Cesta, po které jsem sem dotlapkal končila a nahradila ji kamenná pěšinka klikatící se na uprostřed kopce. Bylo mi jasné, že na kopec musím, jinam se jít nedalo.

 Po malém odhodlávání jsem dal tlapky do pohybu a rozvážně stoupal kupředu. Pěšinka mne vedla po kopci doprava k lesu, aby se o chviličku dál prudce stočila doleva a o mrňousek dál opět prudce doprava. Přeskočil jsem padlý strom a než jsem se nadál, už jsem byl na vrcholku.

 Přímo přede mnou stála vysoká borovice a kolem ní rostlo samé borůvčí. Co chvilku očadla zmerčila balvánek, ale po kamení, které mne doprovázelo cestou do kopce, nebylo ani památky. Dotlapkal jsem na okraj borůvčí a najednou jsem stál na vyhlídce. Prohlížel jsem si protější brdské kopce a hluboké lesy.