Přeskočit na hlavní obsah

Památník bitvy 1620

 

 S mokrým kožíškem a elánem v celém mém já jsem se vydal k pomníku bitvy 1620, která se odehrála na louce u Kocova mlýna. Na louce již po bitvě nezůstaly ani památky. Některá místa zarostla stromy, jinde se louky proměnily v pole, ale pradávnou bitvu zde kromě pomníku nepřipomíná zhola nic.

 Vystřelil jsem z podmáčené louky vedle mlýna jako blesk. V mžiku jsem byl zpět na asfaltové cestě a směřoval dále ve směru stezky do Starého Smolivce. Cesta mne již nevedla z kopečka, ale začala se zvedat. Byl jsem na nejnáročnější části cesty.

 Ne, že by se mi netlapkalo jedna radost. Když jsem natěšený, lítám s větrem o závod. Jenže s člobrdicí je to horší. Té se do tohohle kopečka nikdy nechce. Kdyby tu alespoň nebyla ta nepřehledná zatáčka. Jenže zatáčka tady je a kdykoli se jen trošku vzdálím, už musím letět zpět.

 Tentokrát jsem na člobrdici vyzrál. Vyběhl jsem kopeček rychlostí, co mi tlapky dovolily. Sotva jsem slyšel zavolat člobrdici, vřítil jsem se do zatáčky, zpoza stromků vystrčil kebulínu a na člobrdici vyplázl svůj nádherný dlouhý jazyk. V očadlech jsem měl všechny čertíky, kteří člobrdici sdělili, že si dělám legraci.

 Po dlouhé době jsem konečně zmerčil člobrdici v zatáčce. Už bylo na čase. Pomník bitvy 1620 jsem měl skoro celý prozkoumaný. To se ví, nejdříve jsem prozkoumal ohniště a místo pro odpočinek. S prohlídkou pomníku jsem čekal na člobrdici. K pomníku mne samotného nepouští a v tandemu se ségruší tuplem ne.

 S člobrdicí a ségruší po boku jsem konečně dotlapkal k pomníku. Stále jej stráží majestátní dub, ze kterého opadalo tolik žaludů, že se divím, že je ještě žádný kámoš nezbaštil. Jinak je u pomníku vše tak, jak má být. Nápis, že na místě dne 6. října 1620 padlo 200 mužů, je stále čitelný. Cedule s bližšími informacemi je na místě též.

 Se zjištěním, že se u pomníku vůbec nic nezměnilo, jsem s radostí upaloval na kopeček. Les, který jsem měl celou cestu po pravé tlapce, skončil a očadla zmerčila udržovanou polní cestu, kterou tu nikdy předtím neviděla. Už už mne po ní tlapky chtěly zanést na neprozkoumané místo, když mne člobrdice opět zavolala zpět.

 Vracet k člobrdici se mi ani za steak nechtělo, ale poslouchat se musí. Vrátil jsem se k člobrdici a po jejím boku došel k oné neprozkoumané polní cestě. Když jsem u cesty stál a pořádně jsem se rozhlédl, očadla uviděla dřevěné domky. V tu chvíli jsem věděl, proč mne člobrdice volala zpátky. Na cestě nestály obyčejné domky. Byly to domky pro kámošky včelky. A ty se rušit nevyplácí. Navíc nyní, když už chrapouňují, by se rušit neměly.