Přeskočit na hlavní obsah

Partyzánská studánka

 


 Stromy, pod kterými jsem tlapkal k Partyzánské studánce, byly tak krásně barevné, až mne očadla přecházela. Tlapkal jsem sice po zpevněné cestě, ale do tlapek mne netlačila. Musím vám štěknout, že jsem jí moc nevnímal. Měl jsem co dělat, abych si prohlédl všechny ty krásné barvy kolem a na cestu, po které jsem tlapkal, jsem se vůbec nesoustředil.

 Po pravé tlapce jsem měl les s vysokými buky. Po tlapce levé tlapce hustý smíšený les. Zpevněná cesta lesy oddělovala, jako by nechtěla, aby se do krásné bučiny dostal jiný stromek než buk. Tlapkal jsem po cestě a rozhlížel jsem se kolem. Pozoroval jsem barvy podzimu a poslouchal ptáčky, kteří občas zašvitořili ve větvích. Nevěděl jsem, kam se dívat dříve, protože všude, kam se očadlo podívalo, bylo na co se koukat.

 Cesta mi utíkala od tlapek. Bučina po pravé tlapce se neměnila. Jen za bučinou se občas objevila skála, jinde skalka. Les po levé tlapce byl však každou chvilku jiný. Chvilku vysoké jehličnany soutěžily s buky, kdo bude vyšší. O kousek dál už jsem tlapkal podél tak hustého lesa, že jsem měl očadla, ušadla i famfrňák na stopkách a všemi smysly jsem se snažil odhalit každého lesního kámoše, který v houští přebývá.

 Co chvilku jsem na cestě objevil louži. O mrňousek dál bahýnko, ve kterém bylo tolik stop, že i člobrdice poznala, že v místě bydlí kromě srnek a srnečků a kamarádi kanci. To se ví, v těchto místech jsem pro jistotu zrychlil a ve chvíli, kdy famfrňák kámoše kance i navětřil, kopnul jsem do vrtule a upaloval se proběhnout bučinou, která mne k proběhnutí sváděla už hodně dlouho.

 Sotva jsem cestu, po které tlapkala ségruše s člobrdicí, vyměnil za běh bučinou, už jsem netlapkal sám. Ségruše mne samozřejmě musela následovat. To se ví, musel jsem vymyslet nějakou lumpačinu, když už jsem měl ségruši po boku. Pořádně jsem jí prohnal kožich a než jsem se nadál, už skákala přes cestu a najednou stála v jehličnatém lese.

 Ségrušino zastavení přišlo zničehonic. Bylo tak podezřelé, že jsem nechal běhání pod buky a vypravil se za ségruší. Stála u kamene a koukala do díry, u které jsem zmerčil dnes již sotva patrné kamenné obložení. V tu chvíli mi to doštěklo. Ségruše objevila dnes již zapomenutou Partyzánskou studánku.

 Nevím, zda to byla náhoda, nebo o studánce věděla. Co se jí však musí nechat je, že už i ségruše je regulérní tulák, který objeví zajímavá místa a dokonce i oznámí, že je objevil. Co však ségruše neobjevila, byly super bájo lázně a pramínek mezi nimi a Partyzánskou studánkou. Ty jsem musel objevit já.

 To se ví, že jsem se neláznil. Na láznění už není póčo. Ale kámoši divočáci se tu lázní často a určitě rádi. Podle stop, co tu nechali, sem nechodí jen jedna rodinka. To mne však vůbec nepřekvapuje. Houština kolem lázní přímo vybízí k tomu, aby byla obydlená.