Přeskočit na hlavní obsah

Partyzánský bunkr

 

 Dnes vám štěknu o mé návštěvě partyzánského bunkru. Že už jsem vám o něm kdysi vyprávěl? To přeci nevadí. Lesy se mění každou chvíli a nyní, když jsou zahalené v barvách podzimu, rád navštívím místo, kde si podzim mohu užít v celé jeho kráse.

 Štěknu vám i jedno malé tajemství. Málokterý člobrda nyní na Třemšín zavítá. Ne kvůli podzimu, ale kvůli uzavřené silnici, po které na Třemšín většina člobrdů jezdí. A je to škoda, protože nyní je Třemšín a jeho okolí opravdu nádherné. A můžete si jej užít tak, jak se vám to v létě nepoštěstí.

 Tlapkal jsem kamenitou pěšinkou z mírného kopečka. Po levé tlapce jsem měl les s vysokými stromy, po pravé tlapce občas rostl vysoký strom. Není to tak dávno, kdy všude v těchto místech rostly stromy. Nyní po vysokých stromech není ani památky, zato je z místa vyhlídka do okolí. Ta tu však určitě dlouho nebude. Za chvilku všude kolem porostou nové stromky a les tu bude opět hluboký a plný lesních kámošů.

 Než jsem se nadál, stál jsem na rozcestí U Třemšínské studny. Ani jsem nestihl dát pokyn tlapkám a už mne nesly měkoučkou lesní cestou doprava. Očadla se kochala vyhlídkou, která se mi naskytla díky pláni po levé tlapce. Tlapkal jsem stále kupředu a dumal nad tím, zda se mi na místě líbilo více, když byla cesta schovaná v hlubokém lese, nebo nyní, když je vidět do dálky.

 Nejdříve jsem tlapkal, co tlapka tlapku mine, a kebuli jsem měl plnou myšlenek. Zničehonic jsem se přistihl, že lítám s větrem o závod. Ušadla mi plápolala ve větru a chvost se vrtěl radostí. Já si jen tak lítal od člobrdice k lesu a od lesa k člobrdici.

 Prosvištěl jsem zatáčkou, minul jsem kámen a najednou očadla zmerčila dřevěné zábradlí. Kebuli jsem stočil doprava a očadla uviděla moji oblíbenou zastávku. Kousek nad mou kebulí, ve svahu vedle velkého pařezu, zmerčila ukrytý partyzánský bunkr. Moc jsem očadlům nevěřil. Už jsem tu byl poněkolikáté, ale teprve nyní se mi stalo, že jsem bunkr uviděl ještě z cesty.

 Vrátil jsem se k člobrdici a již pomalu šel po jejím boku k partyzánskému bunkru. Ne, že by famfrňák větřil člobrdu, nebo nějakého člobrdu očadla viděla. Jsou však místa, kde je lepší jít až s člobrdicí. To se ví, trošku jsem jí popoháněl, ale opravdu jsem se snažil jít jejím tempem.

 Připadalo mi to jako věčnost, ale najednou jsem stál u bunkru. K mému překvapení byl otevřený a vítal každého tuláka, který se na místo vydá. Důkladně jsem bunkr prozkoumal a zjistil, že je stále tak útulný a tajemný, jako při každé mé návštěvě. Jediné, co se na místě změnilo, byly otevřené dveře, které vybízely k návštěvě. To je moc dobře, neboť nejbližší okolí bunkru prošlo za poslední roky takovou proměnou, že místo nepozná ani ten, kdo jej navštívil před rokem.