Přeskočit na hlavní obsah

Pod Třemšínem - severní rozcestí

 

 Dnes vám štěknu o rozcestí Pod Třemšínem – severní rozcestí. Že na rozcestích není nic zajímavého, krom ukazatele směru? Možná máte pravdu, ale toto rozcestí je jiné. Krásně barevné. Dokonce i lavičky pro posezení sem člobrdové dali. Moc dobře věděli proč.

 Tlapkal jsem zpevněnou cestou do mírného kopečka. Minul jsem Harvestor, co jen tak stál v lese a pokračoval dále za famfrňákem. Listí mi šustělo pod tlapami a očadla si prohlížela stromy, hrající všemi barvami podzimu.

Les kolem mne se měnil jak aprílové počasí. Po pravé tlapce jsem měl stále nádhernou bučinu, ale po tlapce levé, to byla jiná. Chvilku jsem míjel jehličnaté stromky, které byly o mrňousek vyšší než člobrdice. O kousek dál jsem minul vysoké stromy, abych zanedlouho dotlapkal na místo, kde stromy rostly daleko od cesty. Než jsem se nadál, už jsem opět tlapkal podél hustého jehličnatého lesa se stromky, které se teprve o slovo přihlásí.

 Tlapkal jsem stále kupředu. Famfrňák větřil místní kámoše a ušadla poslouchala, zda náhodou nejsou moc blízko. Když jsem odtrhnul očadla od prohlížení bučiny, zmerčil jsem na zemi tolik stop místních kámošů, že mít se na pozoru bylo na místě.

 Cesta mi utíkala za tlapami a já si připadal jako v pohádce. Tlapkat hlubokým lesem hrajícím všemi barvami podzimu, to už se mi dlouho nepoštěstí. Podle kožichu cítím blížící se zimu. Jakmile začne trošku více mrznout, veškerý stromový podzim skončí na zemi a na stromech jej nahradí námraza a snad i snížek. Ne, že bych se na zimu netěšil, ale ještě si musím užít podzim.

 Jak jsem tak tlapkal stále kupředu s kebulí plnou myšlenek, přistihl jsem se, že lítám bučinou s větrem o závod. Ušadla mi vlála ve větru, chvost se spokojeně vlnil v rytmu běhu a tlapky měly co dělat, aby vybraly všechny zatáček.

 Lítal jsem mezi buky a užíval si chvíli tady a teď. Když jsem se ocitl na rozcestí, vůbec jsem nevěnoval pozornost cestě, která se napojila na cestu, po které šla člobrdice. Veškerá má pozornost se soustředila na stromy nade mnou. Na hřejivé barvy podzimu všude kolem mne. A nakonec i na lavičky, které někdo vyrobil z kulatin dřeva. Z těch měla asi největší radost člobrdice a hned si na jednu sedla. Já byl k nezastavení a na odpočinek jsem nemyslel.

 Když se vydáte v mých stopách, nepočítejte na místě s žádnou parkovou úpravou. Lavičky jsou stejně přírodní jako les, ve kterém se nacházejí, a dokonale zapadají do okolí. Vybízí k odpočinku po dlouhé cestě brdskými hvozdy. Kdyby podobných laviček bylo v Brdech více, určitě by je člobrdové při svých toulkách ocenili. Kdo ví, co není letos, může být příští rok.