Přeskočit na hlavní obsah

Pomník G. I. Pimonoviče

 

 Dnes vám štěknu o mém poslední zastavení na Formanské cyklostezce, o pomníku padlého ruského partyzána G. I. Pimonoviče.

 Tlapkal jsem Formanskou stezkou zpátky k domovu. Všechna zastavení přímo na cestě jsem měl v tlapkách. Puňťa se stále schovával za mraky a chvílemi to dokonce vypadalo, že nedojdu domu se suchým kožíškem. I tak jsem si do kroku vrtěl chvostem a očadly pozoroval místa, kudy jsem nedávno protlapkal.

 Cesta mi šla krásně od tlapek. Prosvištěl jsem kolem smírčího kříže i křížku u cesty. Než jsem se nadál, byl jsem u pomníku Bitvy 1620 a stále tlapkal z kopečka. Odbočku ke Kocovu mlýnu jsem minul spolu s podmáčenou loukou a než jsem se nadál, byl jsem za mostkem přes Smolivecký potok. Už mi chybělo pouze vytlapkat do prudšího kopečka, když jsem si po levé tlapce všimnul lesní cesty. V tu chvíli mi kebulína prozradila, že jsem zapomněl prozkoumat ještě jedno zastavení, které k Formanské stezce neodmyslitelně patří.

 Vydal jsem se lesní cestou do podzimem zbarveného hlubokého lesa. Po pravé tlapce jsem měl vysoké stromy, po levé tlapce hustou školku, která se zanedlouho změnila v palouček. K mému překvapení mne již nečekala překážková dráha z vytěžených stromů. Cesta do hloubi lesa již byla průchozí.

 Protlapkal jsem přes palouček, přeskočil jsem potůček a stále za famfrňákem jsem tlapkal hlouběji a hlouběji do hlubokého lesa. Les kolem mne se rychle měnil. Nyní jsem byl v hustém lese, kde všude kolem mne rostly rozčepýřené stromky. Tady slyšet zachrochtání, tak beru tlapky na ramena a řítím se zpět na stezku fofrnickým tempem. Naštěstí se žádné chrochtání nekonalo a já mohl pokračovat poklidně dál.

 Než jsem se nadál, prosvištěl jsem zatáčkou, očadlem mrknul doleva a už jsem jej viděl. Asi deset skoků mi chybělo a byl jsem v cíli. Přímo přede mnou stál velký pomník G. I. Pimonoviče, v celé své kráse.

 Všude kolem byl naprostý klid. Do ticha občas zašvitořil ptáček. Ušadla poslouchala tekoucí potok a očadla se kochala. Nejen k místnímu pomníku chodím rád. Příroda kolem je naprosto úchvatná. Za pomníkem teče Smolivecký potok. Kroutí se mezi stromy a vytváří nádhernou scenérii. Bohužel, k potůčku jsem se dostal jenom jednou. Když je po dešti, je celé jeho okolí hodně podmáčené. A riskovat, že mne bude muset člobrdice z bahýnka vytahovat, to se mi nechce. Proto raději stojím u pomníku a kochám se z výšky. Stejně je odtud nejlepší výhled.