Přeskočit na hlavní obsah

Tři kříže

 

 Dnes vám štěknu o třech křížích u cesty pod vrchem Třemšín. Kdysi na místě stával pouze jeden kříž jako vzpomínka na místního lesníka. Když se však kříž začal rozpadat, dva lidé nezávisle na sobě, vyrobili kříž nový. Dali je na místo a starý kříž na místě nechali s tím, že jednou, až nadejde jeho čas, kříž odstraní. Jenže čas kříži ještě nenadešel, tak na místě stojí všechny tři kříže. No řekněte, není to zajímavé?

 Sluníčko bylo čím dál tím níž, když jsem sbíhal z Třemšína. Za tlapkami mi odletovalo listí a já doufal, že večer jen tak nepřijde. Ne, že bych se domů netěšil, ale všude kolem mne toho bylo tolik co k prozkoumání. Navíc les hrál všemi barvami podzimu. A jak krásně voněl.

 Tlapkal jsem po úzké pěšince pokryté spadaným listím. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké stromy. Většina z nich byla připravená na rychle se blížící zimu. Sluníčko korunami stromů prosvítalo a odráželo se na barevném listí spadaným pod stromy. Co chvilku mi nad kebulí prolétnul ptáček, co chvilku zašramotil místní kámoš v listí. Kdo to byl, to netuším. Byl jsem tak unesen místní krásnou přírodou, že jsem ani nekoukal, kdo mne to na místě doprovází.

 Cesta mi utíkala rychle za tlapkami. Prosvištěl jsem bučinou ani nevím jak. Stále jsem tlapkal z mírného kopečka. Co chvilku jsem seběhl z pěšinky, abych se mohl proběhnout pod vysokými stromy. K mému překvapení jsem objevil starý buk porostlý spoustou chorošů. Byl zlomený vejpůl, ale vůbec nepůsobil smutně. Spíše bučině dodal pohádkovou atmosféru.

 Zem přede mnou se pomalu měnila. Ta tam byla bučina a šustící spadané listí pod tlapami. Už jsem tlapkal pod vysokými jehličnatými stromy. Pěšinka, po které jsem tlapkal, se stáčela doleva. K mému překvapení mne však tlapky nesly dále rovně. Kam, to jsem v tuto chvíli ještě netušil. Věděl jsem však, že mne určitě donesou na krásné místo.

 Pro jistotu jsem nastražil ušadla i famfrňák. Byl jsem tak moc zvědavý, kam mne tlapky nesou, že jsem nastražil všechny smysly, aby mi pomohli s hádankou. Jenže ušadla slyšela vzdálený šustot listí a famfrňák cítil pouze nádhernou vůni lesa. Cítil jsem se tak svobodný a uvolněný, že jsem se nechal unést touto nádhernou chvílí.

 Netrvalo dlouho a byl jsem na cestě. Tvrdé zpevněné cestě, která toho určitě hodně pamatuje. Všude, kam očadlo dohlédlo, stále rostly vysoké stromy. Jen po pravé tlapce očadla zmerčila místo, kam mne tlapky neomylně nesly.

 Jen pár kroků přede mnou očadla zmerčila tři kříže. Sluníčko už bylo tak nízko, že prosvítalo mezi kmeny stromů a dodávalo místu zvláštní atmosféru. Místo působilo tak klidným dojmem, že jsem se musel zastavit. Prohlédl jsem si tři kříže a zjistil, že jeden kříž již křížem není. Stál však stále hrdě vedle dalších dvou křížů a vůbec mu nevadil zub času, který se na něm podepsal.

 Už ani nevím, jak dlouho jsem u křížů stál. Ve chvíli, kdy jsem byl u křížů, se čas zastavil. Sluníčko zůstalo stále na své místě a já už nikam nespěchal. Když jsem se po dlouhé době pohnul, zjistil jsem, že vedle mne stojí nehnutě i člobrdice se ségruší. To se moc často nestává, to mi věřte.