Přeskočit na hlavní obsah

U Rocha

 

 Dnes vám štěknu o místě, které v mapách podle jména nenajdete. Pokud se však budete chtít vypravit v mých stopách, dejte si do map Chynín a pak hledejte místní označení U Rocha. Tam, kde se na mapě kříží cesty a je nakreslená skála, tam je místo, o kterém vám budu vyprávět. Pohádková chaloupka na začátku brdských lesů.

 Tlapkal jsem hlubokým brdským lesem. Cesta mne vedla stále do mírného kopečka. Minul jsem říčku a už jsem mašíroval hustým jehličnatým lesem. Jen na chvilinku jsem se ocitl pod vysokými stromy a mohl se proběhnout jehličím a borůvčím.

 Cesta mi utíkala krásně od tlapek. Než jsem se nadál, borůvčí jsem měl prozkoumané a stál jsem opět na cestě. Vydal jsem se kupředu, přímo za famfrňákem. Prosvištěl jsem mezi mladými stromky a najednou jsem se ocitl v lese tak hustém, že jsem se nestačil divit.

 Očadla mi přecházela údivem. Na podobná místa nesmím a nyní mne do hustého lesa zavede cesta. K mému překvapení mne člobrdice nevolala zpátky, ale šla za mnou. To už bylo moc překvapení naráz.

 Nastražil jsem všechny smysly. Ušadla byla ve střehu, očadla sledovala nejen cestu, po které jsem tlapkal, ale rozhlížela se i po okolí, zda nezmerčí místního kámoše. A famfrňák? Ten větřil ostošest, a já doufal, že nic kromě vůně vlhkého lesa nenavětří.

 Svištěl jsem stále na pěšince dopředu, abych se v mžiku vracel zpátky k člobrdici. Ta šla opatrněji než opatrně a k tomu našlapovala tak tiše, že jsem jí chvílemi ani neslyšel. Přišlo mi, že tlapkám věčnost, než jsem se dostal z hustého lesa, abych se do něj po pár krocích zase vrátil. Naštěstí už ne nadlouho.

 Ani nevíte, jakou jsem měl radost, když se pěšinka změnila na cestu. Sice jsem stále tlapkal hustým lesem, který byl ještě nedávno lesní školkou, ale cesta již byla širší a já se cítil bezpečněji. Netrvalo dlouho a hustý les skončil a já stál pod majestátními jehličnany.

 Tlapkal jsem stále kupředu a najednou, zničehonic, jsem se ocitl na rozcestí. Kebule si prohlížela všechny směry, ale tlapky se nezastavily. Stále nesly mé tělo kupředu a neomylně zabočily doprava. Byl jsem moc zvědav, kam mne zanesou.

 Cesta se změnila. Už jsem netlapkal krásnou lesní cestou. Už jsem tlapkal super voňavoučkou bahenní cestou a neustále se musel vracet k člobrdici, která se snažila projít se suchou botou. Naštěstí to brzy vzdala s konstatováním, že bude ráda, když jí boty zůstanou na nohou a nevcucne je bahno. Nevím, proč má vždy o boty takový strach. Měl jsem je na tlapkách asi dvakrát a už bych je nechtěl.

 Po pár krocích a několika mlaskavých skocích jsem stál pod skalkou. Po levé tlapce chaloupku jak z pohádky, po tlapce pravé tlapce skalku, přes kterou na mne svítil puňťa. To se ví, musel jsem chaloupku důkladně prozkoumat.

 Kopnul jsem do vrtule a už jsem svištěl. Nejdříve jsem chaloupku několikrát oběhl. Zjistil jsem, že se na ní sice podepsal zub času, ale také jsem se ujistil, že ještě chvilku stát bude. Po tomto zjištění jsem se vydal na vnitřní průzkum. V chaloupce jsem našel zbytky jídla místních kámošů.

 V tu chvíli mi to doštěklo. Už při obhlídce jsem měl tucha, že jsem neobjevil pohádkovou chaloupku, ale zimní bar pro místní kámoše. Po vnitřním důkladném prozkoumání se můj tuch potvrdil. Bar má ještě zavřeno, ale za chvilku jej určitě otevřou. Vždyť zima se kvapem blíží a místní kámoši si musí sdělit, co všechno za léto zažili.