Že jsem se zúčastnil Happy Dog
Treku, to všichni moc dobře víte. Dnes se s vámi podělím o trasu, kterou
jsem tlapkal. Štěknu vám jí tak, jak mi šla od tlapek. Vám však doporučím vydat
se v protisměru. Budete stoupat plynule a vyhnete se prudkému stoupání.
Sotva jsem v Dolní Kvani
vyskočil z auta, vydal jsem se první cestou do lesa. Po zeleném značení
Dobrotivskou cestou jsem tlapkal hlouběji a hlouběji do lesa. Netrvalo dlouho a
objevil jsem měkoučkou lesní cestu. To se ví, seběhl jsem z asfaltky a už
jsem pelášil vstříc novému dobrodružství.
Svištěl jsem tak rychle, až mi
jehličí odlétalo od tlapek. Cesta mne vedla stále do kopce. Mně se tlapkalo,
jedna radost, zato člobrdici to moc nešlo. Jako by zapomněla, že se jde na čas.
Ale díky pomalému tempu člobrdice jsem měl tolik času na zkoumání. To se ví,
musel jsem jej patřičně využít.
Zkoumal jsem okolí cestou
necestou. Zjistil jsem, že chvilku jsem tlapkal silnicí s názvem
V Krtkovém. Poté jsem však na chvilku sešel, ale stále jsem byl na zelené.
Netrvalo dlouho, a byl jsem na zpět. Nejen název silnice mne zaujal. Potkal
jsem i člobrdy, kteří stavěli oplocenku. Jeden povídal člobrdici, že je prý
lepší mne šatit než živit. To se ví, člobrdice se jen smála, ale mně to kebule
nebrala. Chtěl jsem se jít člobrdy přeptat z blízka, jak to myslel, ale
člobrdice mi to zakázala.
Nic jsem se nedozvěděl, tak jsem
pokračoval kupředu, přímo za famfrňákem. Už jsem si pomalu začal myslet, že
stoupání končí. To bylo zrovna ve chvíli, kdy jsem tlapkal chvilku po rovince. K mému
překvapení však končila měkoučká lesní cesta a napojovala se zpět na cestu
asfaltovou. Jakmile lesní cesta skončila, skončila i rovinka.
Už jsem opět svištěl do kopečka.
Minul jsem studánku Pod Hranicí a pokračoval stále kupředu. Studánka je schovaná
v hustém porostu, kam já nesmím. Proto jsem jí nenavštívil. Ale jednou, až
stromky povyrostou, tak se k ní vydám.
Kopeček, do kterého jsem tlapkal,
byl čím dál tím prudší. Člobrdice, která do téhle chvíle šla pomaleji než
pomalu, ještě zpomalila. Každou chvilku se zastavila a rozhlížela se kolem.
Musím přiznat, že se jí ani nedivím. I já jsem cestou odpočíval. O to větší
radost jsem měl, když jsem konečně přitlapkal na rozcestí K Letišti. Odtud už
to byla jiná.
Odbočil jsem doprava a tlapkal
přímo za famfrňákem. Minul jsem ceduli, na které bylo napsáno „Cílová dopadová
plocha, vstup zakázán, životu nebezpečno“. Kebulí se mi honilo, proč
turistickou trasu vedou tímto územím, ale na nic jsem nepřišel.
S člobrdicí po boku jsem se tak vydal do zakázaného území, kam je dle slov
člobrdů vstup povolen. Že tomu úplně nerozumíte? Tak to je nás víc. Ale kebuli
si s tím nelámejte. Pokud prý budete pouze na turisticky značené cestě,
nic se vám prý stát nemůže.
Jen chvilku jsem tlapkal
zakázaným územím, když se les kolem mne úplně změnil. Ta tam byly pouze
jehličnaté stromy. Všude, kam očadlo dohlédlo, byly stromy všech druhů a
velikostí. Podél cesty rostla tráva, doplněná kapradím a vřesem. Co na tom, že
kapradí bylo hnědé a vřes omrzlý. Byla to opravdu luxusní podívaná.
Cesta, po které jsem tlapkal,
začala pomalu klesat. Netrvalo dlouho a dotlapkal jsem k Parmově nádržce.
To vám musím štěknout, tady se mi opravdu moc líbilo. Za nádržkou rostly malé
stromky, které chránily stromky vzrostlé. Voda v nádržce už byla zmrzlá,
jen z přepadu trošku odtékala. Vedle nádrže jsem objevil ohniště a
posezení z klád.
Po malém občerstvení jsem se
vydal zpět na cestu. Přetlapkal jsem potok, prosvištěl několik zatáček a
v mžiku jsem byl v místě, kde rostla bříza na bříze. Byl jsem
v nádherném březovém háji, který znám jenom z vyprávění. Pod břízami
byla zmrzlá tráva a kapradí. Tady jsem se proběhnout nesměl. I když to bylo
hodně těžké, stále jsem byl na cestě.
Březový háj jsem nechal za
chvostem. Prosvištěl jsem několik zatáček a už jsem byl u prvního bunkru. To se
ví, prozkoumal jsem ho jenom z venku. Co kdyby uvnitř někdo byl? Od bunkru
jsem se rozhlédl po vřesovišti a pokračoval po cestě dál.
O mrňousek dál za bunkrem jsem
objevil další bunkr. Podle stop do něj chodí spousta člobrdů. Na bunkru je
vidět, že se na něm podepsal čas. To by mi ani nevadilo, ale kebulína mi
nebrala, proč i člobrdové musejí dávat na odiv svou přítomnost. Čas je
s námi vždy a všude, ale že by místní kámoši ocenili zbytky banánů,
mandarinek a plechovky od piva, to si nemyslím.
S kebulí plnou myšlenek a
smíšenými pocity jsem místo opustil. Zavrtěl jsem chvostem bunkru na
rozloučenou a vydal se cestou dál. Netrvalo dlouho a byl jsem na rozcestí
Dlouhý vrch, rozcestí. Odtud jsem pokračoval dále po červené, rovně přímo za
famfrňákem a bunkrem za chvostem.
Od rozcestí jsem se vydal po
zmrzlé lesní cestě. Co chvilku jsem obíhal led, který se na cestě vytvořil. Asi
tak v půli kopce jsem objevil lavičku. Člobrdice mi řekla, že jsem na
vyhlídce Pod Jordánem. Abych pravdu štěkl, myslel jsem si to. Viděl jsem totiž
bunkr na druhém kopci, který mi přišel hodně povědomý. A ušislyšně i člobrdici,
protože jsem slyšel, jak říkala, že doufá, že to tak není. Že do dalšího kopce
se jí stoupat nechce.
Po prohlídnutí vřesoviště
s mladými břízami jsem se vydal dál do kopce, abych se po chvíli mohl
vydat na chvíli z kopce. Netrvalo dlouho a dorazil jsem na rozcestí.
Zabočil jsem doleva a opustil tak červené turistické značení.
Chvilku jsem tlapkal
z kopečka, když jsem v lese vedle cesty objevil kříž. Nebyl to však
obyčejný kříž. Byl to kříž s pomníčkem pro letce, kteří tu v roce
1992 zahynuli při výkonu služby. Chvilku jsem tu postál a vypravil se dál.
Přeci jen, závod je závod.
Mrňousek za křížkem jsem opět
začal stoupat do kopce. Když jsem myslel, že půjdu cestou nejmenšího odporu,
zavolala mne člobrdice zpět a já stoupal do dalšího prudkého kopečka. Čím výše
jsem byl, tím více foukal vítr. Na člobrdici bylo vidět, že jí elán přechází.
Když si však začala prohlížet vřesoviště a koukat do dáli, začala se usmívat.
To bylo jasné znamení toho, že se jí na místě líbí.
Po kochání se vyhlídkou do dáli
opravdu daleké a prohlídce vřesoviště, jsem konečně stanul na Houpáku. Na mne
tak dobře známém bunkru, na kterém jsem v létě s člobrdicí svačil a
užíval si vyhlídky. Tentokrát jsem na bunkru neposvačil. Byl jsem rád, že jsem
rozhlédl. Sotva jsem totiž na bunkr vystoupal, začal jsem se bát o ušadla.
Foukalo tu tak, že jsem se bál, že mi uletí. Naštěstí jsem mohl bunkr
v mžiku opustit a pokračovat ve výletování.
Seběhl jsem z kopečka
k dalšímu bunkru, který snadno minete, pokud o něm nevíte. Člobrdice
udělala pár fotek a s větrem o závod jsem svištěl z kopečka. Tak moc
jsem se těšil k bunkru na kraji lesa, že jsem ani člobrdici nesledoval.
K mému překvapení mi byla v patách. Sice měla obličej ošlehaný
větrem, ale i tak byla k poznání.
Bunkr na kraji dopadové plochy
Jordán jsem zběžně prohlédl a v mžiku zaplul do lesa. Tady už na mne
větřík nemohl. V lese už mi bylo fajn a mohl jsem zvolnit tempo. Ostatně
10 kilometrů jsem měl dávno v tlapkách a čas byl ukončen. Nyní jsem mohl
vyrazit, jak říká člobrdice, na pohodu.
Odtud se mi tlapkalo, jedna
radost. Nejen, že do kopečka už jsem nemusel. Tlapkal jsem stále z kopečka
a rozhlížel se kolem sebe. Čas už mne nepálil, větřík na mne nefoukal a i
člobrdice pomalu rozmrzala. Přesvištěl jsem přes letiště a než jsem se nadál,
byl jsem na rozcestí U Bílého křížku. Nechal jsem se zvěčnit u opravdu bílého
křížku, zabočil jsem doleva a nyní již těsně vedle člobrdice vyrazil doleva, po
modře značené turistické trase až k autu.
Od křížku mne čekala ta
nejnáročnější část cesty. Ne však náročná fyzicky, ale náročná na poslušnost.
Odtud jsem musel jít člobrdici u nohy, protože po cestě drandilo jedno auto za
druhým. Byť je sem zákaz vjezdu, prosvištělo kolem mne tolik aut, že bych
nespočítal.
Už ani nevím, jak dlouho jsem
tlapkal. Poslední dva kilometry od rozcestí, mi přišly jako věčnost. Ani
nevíte, jak moc jsem byl rád, když jsem hupsnul do auta, zavřel očadla a usnul.
Probudil jsem se až doma. To bylo bájo. Sotva jsem vyskočil z auta, už
jsem přemýšlel, kam asi vyrazím příště. Musím vybrat místo, kde opravdu auta
nejezdí. Tam mi bude fajn.
Trasu celého výletu naleznete zde: https://mapy.cz/turisticka?planovani-trasy&x=13.8590511&y=49.7409022&z=13&dim=5fc64d66d8b4f27287e34a4a
