Přeskočit na hlavní obsah

Mariina skála

 

 Dnes vám štěknu o vyhlídce Mariina skála, kterou naleznete nedaleko obce Šťáhlavy. Vyhlídku jsem navštívil za snížené viditelnosti a i přesto jsem viděl snad vše, co vidět mohu. I Radyni, která stojí na protějším kopci.

 Tlapkal jsem zpevněnou cestou do mírného kopečka. Vlakové koleje jsem nechal za chvostem a těšil se z lesa, do kterého jsem vstoupil. Minul jsem skládku dřeva, prohlédl si vysoké jehličnany i malé stromky, které se již hlásí o slovo a já je znám jako malé, sotva viditelné špunty.

 Tlapky mne nesly stále kupředu. Jen co skončil les s mladými stromky, dotlapkal jsem k dřevěné boudě. Zda kdysi sloužila jako seník nebo jako bouda pro člobrdy, těžko štěknout. Dnes již má to nejlepší za sebou. Přesto se však nechce vzdát a stojí dál pod vysokými stromy. Dodává místu zvláštní, poněkud tajemnou, atmosféru.

 To se ví, boudu jsem musel prozkoumat. Podle stop je vidět, že k ní chodí spousta místních kámošů. Ale baštu tu nenaleznou. Chodí kolem boudy a dovnitř žádný nezavítá. Přitom mají dveře otevřené. A já se do útrob boudy také nehrnul. S úctou a respektem jsem prozkoumal boudu pouze zvenku. Škoda, že mi nepověděla více, než je navenek patrné. V době své největší slávy určitě zažila tolik příběhů, že bych z nich štěkl román.

 S kebulí plnou myšlenek, co všechno asi bouda zažila, pokračoval jsem v cestě do kopečka. Minul jsem lesní cestu a les tak hustý, že jsem jej nemohl prozkoumat. Prohlédl si skálu, ze které musí být parádní výhled do dáli. Na skálu jsem se však nevydal. Spadané listí pokrývalo všechny přístupové pěšinky, které byly opravdu hodně strmé. Rozhodl jsem se, že se na skálu vypravím z jara nebo v létě, pokud se na místo opět dostanu.

 Než jsem se nadál, stál jsem u bývalé hájenky. Když jsem tu byl naposledy, pobíhaly kolem mne kámošky ovce a kozy. Tentokrát jsem ani jednu neviděl. Zda byly ukryté v teplíčku, nebo nechtěly poštěkat, kdo ví. Ale zvědavé pipky, ty se na kus štěku hrnuly.

 Zamával jsem pipkám chvostem na pozdrav a odbočil jsem na lesní cestu, mírně vpravo od cesty zpevněné. Přímo přede mnou jsem viděl parádní bučinu. Po pravé tlapce jsem měl mladé stromky všech druhů a velikostí. Kousek jsem kolem nich popošel a už jsem zmerčil pěšinku, která mne provedla mezi nimi. Než jsem se nadál, stál jsem pod skálou tyčící se do výšky. Byl jsem pod jedinou vysokou skálou v okolí.

 Sotva jsem skálu zmerčil, tlapky se daly do pohybu. Nesly mne takovou rychlostí, že mi ušadla vlála ve větru a famfrňák měl co dělat, aby navětřil všechny vůně lesa, které jen cítit mohl. Prosvištěl jsem kolem několika stromů a v mžiku jsem stál u balvanu. Tady pěšinka končila.

 S končící pěšinkou však přišly strmé schody. Nejdříve vytvořené z klád a plné hlíny. O mrňousek výše už jsem stoupal po kovových děravých schodech, které opravdu nemám rád. Na nich jsem vždy vděčný za to, že jsem kus chlapa. Jinak by mi tlapky zapadaly do dírek a to by se mi vůbec nelíbilo.

 Než jsem se nadál, už jsem byl v altánu na vrcholu skály a koukal jsem do dálky. Viděl jsem nejen blízké lesy, ale i vzdálenou Radyni. Stojí na protějším kopci a ční do dálky. Nevím, jak to dělá, ale vždy si udrží můj pohled. Větve blízké borovice dokreslují celý obraz.

 Musím vám štěknout, že Mariina vyhlídka stojí za návštěvu za jakéhokoli počasí. To se ví, když je jasno, budete mít hezčí fotky. Ale zážitek budete mít stejný jako já. Jen vám možná nebude fučet do kožichu a za krk, jako fučelo mne a člobrdici. Ale i tak jsem si vyhlídku užil. Ostatně jako vždy.