Přeskočit na hlavní obsah

Mohyla Jakuba Jana Ryby

 

Vánoce se kvapem blíží a jako každoročně musím zavítat k mohyle Jakuba Jana Ryby. Tedy musím. Nemusím, ale od chvíle, kdy jsem se přestěhoval, na místo chodím před Vánocemi pravidelně. Stal se z toho takový můj a člobrdičin rituál. Letos jsem k mohyle zavítal dříve než je u mne obvyklé a dokonce i se ségruší. Tuším však, že se tu ještě zastavím. Doufám, že to už bude na sněhu, tak to tu mám nejraději.

 Sotva jsem nechal Voltuš za chvostem, už jsem byl v lese. Řítil jsem se lesní cestou přímo za famfrňákem. Po boku jsem měl ségruši, za zády člobrdici a spokojenost ze mne čišela do dálky. Jakpak by také ne. Sice to tu znám a žádné překvapení mne tu nečeká, ale je to jedno z mých oblíbených míst. Tady se radovat musím.

 Jehličnatý les jsem nechal za sebou a najednou jsem stál na rozcestí. Vydal jsem se doleva a v mžiku se ocitl v nádherné bučině. Listí v teplých barvách podzimu maskovalo nejen cestu. Bylo úplně všude, kam očadlo dohlédlo. A pod buky, tam ho bylo tolik, že jsem se v něm musel proběhnout. Kopnul jsem do vrtule a už jsem lítal mezi stromy se ségruší v závěsu.

 Svištěl jsem pod buky s větrem, o závod. Ušadla mi vlála ve větru, chvost vyrovnával zatáčky a já jen tak běhal. Chvilku jsem letěl kupředu, abych se mohl vrátit k člobrdici. Chvilku jsem si hrál se ségruší a když jsem byl vyběhán, mohl jsem se vrátit na cestu a užívat si výletu.

 Ne, že by se mi pod buky nelíbilo. To štěknout nemohu. Vždyť pod nimi je tak měkoučká zem. Co chvilku jsem narazil na kámen, jinde na pařez. Někde byl pod bukem balvan porostlý jehličím. Jinde jsem objevil malé buky, které se o slovo teprve přihlásí. Jenže já měl jiný cíl. Proto jsem se vydal zpět na cestu.

 Stoupal jsem do kopečka a těšil se na odbočku. Kolem cesty jsem minul několik dřevěných budek. Vypadaly, jako by kdysi bývávaly křížovou cestou nebo malou naučnou stezkou. Jenže bez obrázků těžko soudit, k čemu sloužily. Myslím si, že je to škoda. Vždyť by v nich mohlo být tolik zajímavých informací. Ale kdo ví, třeba jednou informace poskytnou.

 S kebulí plnou myšlenek jsem se ocitl na rozcestí. V dáli, po levé tlapce jsem viděl svůj cíl. Kopnul jsem do vrtule a pádil, co mi tlapky dovolily. Musel jsem být na místě první. Jinak bych to přeci nebyl já. Minul jsem ceduli a letěl kupředu. Po několika krocích jsem zjistil, že jsem sám. To se mi vůbec nelíbilo. Musel jsem se zastavit. Sotva jsem se zastavil a pořádně se rozhlédl, uviděl jsem člobrdici u budky. Vrátil jsem se k ní a zjistil, že zde už něco napsáno je. Co, to mi musela prozradit člobrdice. Řekla mi, že v tabuli je několik slov o panu Rybovi, k jehož mohyle se blížím.

 Během chvilky měla člobrdice ceduli přečtenou a mohlo se vyrazit kupředu. Přišel jsem o náskok, tak jsem musel k mohyle letět rychleji než rychle. Jehličí mi lítalo od tlapek a než jsem se nadál, už jsem byl u mohyly. Velké mohyly z vyskládaných kamenů. Byl jsem na místě, na které jsem se tak těšil.

 Kromě mohyly je na místě naprostý klid. Jen občas uslyšíte vítr, občas vám tu zapěje ptáček. Stojíte uprostřed kopce a vidíte široko daleko. Vidíte bučinu, kterou sem přicházíte. Vidíte les plný vysokých jehličnatých stromů, pod kterými stojíte. Vidíte tu mohylu a pomník. V dáli vidíte zdvihající se kopec, na který se můžete vydat. Dokonce i posezení pro člobrdy se tu najde.

 Místo u mohyly je opravdu zvláštní. Takový klid kousek za vesničkou by jeden pohledal. K mému velkému překvapení jsem tu nikdy nikoho nepotkal, i když z vyprávění místních vím, že na místo chodí rádi odpočívat. Možná je to tím, že místních tu moc nebydlí, možná je to časem, kdy sem zavítám. Kdo ví. Každopádně je tu opravdu krásně. Což ostatně můžete zjistit i vy.