Přeskočit na hlavní obsah

Novomlýnská elektrárna

 

 Někdy se vypravím na místo, které se vám poštěstí vidět jen několik málo dní z celých dlouhých let. Ptáte se, jak je toto možné? No přeci tak, že ubyde voda a vykouknou stavby dávno zapomenuté. K jedné takové stavbě jsem se s člobrdicí vypravil.

 Sotva jsem vyskočil z auta, byl jsem k nezastavení. Tlapkal jsem asfaltovou cestou stále za famfrňákem z táhlého kopce. Minul jsem statek, prosvištěl jsem chatovou osadou a než jsem se nadál, už jsem stál v místech, které je za normálních okolností pod vodou.

 Prosvištěl jsem přes písek a už jsem se brodil bahýnkem. Vodička, kterou jsem zmerčil, mne lákala jako magnet. Už jsem si myslel, že udělám jen pár kroků a budu u vodičky, když v tom jsem se ocitl na místě, které z dálky nebylo vidět.

 Stál jsem na kamenné zdi. Přímo pode mnou tekla proudem spousta vodičky a já se k ní nemohl dostat. Jak jsem se rozhlížel kolem sebe, nestačil jsem valit očadla. Po pravé tlapce kamenná zídka, na které jsem stál, pokračovala a dokonce v několika patrech. Po tlapce levé, za ostrůvkem se stromkem, očadla zmerčila hodně starou, rozpadlou stavbu. Věděl jsem, že cestou, kterou jsem si vybral, se k vodičce nedostanu. Stavba mne však přitahovala jako pořádný steak a mne nezbylo nic jiného, než jít stavbu s velkou zvědavostí prozkoumat.

 Kopnul jsem do vrtule a už jsem svištěl k ostrůvku. Bahýnko mi létalo od tlapek, chvost se vrtěl radostí a já svištěl s větrem o závod k dávno zapomenuté stavbě. Čím blíže u ostrůvku jsem byl, tím hůře se mi běželo. Vlastně už jsem ani neběžel, brodil jsem se po kolena v bahýnku. Kebulí mi proletěla myšlenka, že jsem tomu zase dal. Již pomalu a rozvážně jsem se vydal k člobrdici, která šla po písku.

 Netrvalo dlouho a byl jsem na písku u člobrdice. Opět jsem mohl kopnout do vrtule a svištět s větrem o závod. Po pár krocích a spoustě skocích jsem stál na další kamenné zídce. Pode mnou byla spousta zdí, přímo přede mnou jez, přes který tekly proudy vody.

 Jak jsem se tak na místě kochal a poslouchal zurčení řeky, vůbec jsem si nevšiml, že už je vedle mne člobrdice. Kdy ta ke mne přišla, to mi bylo záhadou. Byl jsem však moc rád, že si místo, které jsem objevil, mohu užívat po jejím boku.

 Když jsem se dokochal, vydal jsem se na průzkum. Opatrně, co tlapka tlapku mine, jsem vystoupal po betonových schodech, aby zjistil, že nikam nevedou. Prohlédl jsem si zídku, po které jsem přitlapkal a přes ostrůvek se stromkem jsem se vydal dolů, prozkoumat další zídky. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že stojím na betonu, ve kterém je díra a pode mnou je spousta mokrého bahýnka. Tady se mi vůbec nelíbilo. Opět jsem kopnul do vrtule a tlapkal o kousek dál.

 Opět jsem stál na zídce, tentokrát již bez děr a kochal jsem se pohledem na řeku přede mnou. Koukal jsem na místa, kde se voda musela rozhodnout, kudy poteče. Poslouchal jsem, jak hučí a pozoroval člobrdici, která byla všude, kam se jen dostat mohla. Bylo vidět, že tohle místo se jí opravdu líbí.

 Bylo až zvláštní vidět člobrdici na tomto místě. Obvykle jsem to já, kdo důkladně prozkoumává objevené místo píď po pídi. Dnes však bylo všechno jinak. Dnes to byla člobrdice, která detailně prozkoumávala objevené místo, a já se kochal a kochal. Musím vám štěknout, že i to kochání má něco do sebe.

 Nemám tušení, zda voda v místech ještě klesne a nevím, zda se na místo stihnu do jara ještě vypravit. Co však vím jistě je, že v létě bude jez i bývalá elektrárna pod vodou, která smyje všechny stopy po mé i člobrdičině přítomnosti.