Dnes vám štěknu o studánce Dobrá
voda. K ní jsem se vydal z vrcholu Štědrý.
Vrcholu Štědrý jsem zamával
chvostem na rozloučenou, očadlem jsem se ještě jednou rozloučil
s posledním vrčeňským keltem a vydal jsem se dále. Nyní už mne čekala
cesta, jak člobrdice říká, na pohodu.
Tlapkal jsem z kopečka sotva
znatelnou pěšinkou. Po nedávné těžbě není les ještě uklizen, tak se není čemu
divit, že jsem co chvilku zakopnul o větev. Ať jsem se snažil sebevíc, cesta po
pěšince byla nad mé síly. Opustil jsem člobrdici a tlapkal jsem nadohled od ní,
jen tak lesem nelesem. Na blízké lesní cestě jsem se k člobrdici opět
připojil a chvilku tlapkal vedle ní.
Tady už se mi tlapkalo, jedna
radost. Nerozptylovaly mne báječné výhledy do dálky. Nezvedaly se mi klacky pod
tlapami. Tlapkal jsem po zpevněné lesní cestě pokryté vrstvou jehličí a
udusaného zmrzlého bahýnka. Po levé tlapce jsem měl svah s několika
oplocenkami osazenými pidi stromky, které se za několik let přihlásí o slovo.
Po tlapce pravé jsem měl mladé rozčepýřené stromky, které rostou tak blízko
sebe, že poskytují parádní domov místním kámošům.
Dotlapkal jsem do zatáčky a les,
kterým jsem doposud tlapkal, se jako mávnutím kouzelného proutku změnil. Kam očadlo
dohlédlo, všude rostly vysoké jehličnany. Pod jehličnany bylo tolik pěšinek, že
očadla nevěděla, kterou si prohlížet dřív. A těch pařezů, balvanů a kamenů
porostlých mechem co pod stromy bylo. To byla paráda.
Kochal jsem se okolním lesem a
spokojeně tlapkal po cestě. Už ani nevím, jak dlouho jsem tlapkal, když jsem
objevil lesní cestu porostlou trávou, na kterou ukazovala zelená šipka. Nevím
proč, ale tlapky mne nesly na jistotu.
Než jsem se nadál, už jsem
tlapkal po měkoučké cestě. Vysoká tráva mne lechtala na bříšku a já se smál.
Spokojeně jsem si do kroku vrtěl chvostem a stále jsem se rozhlížel kolem sebe.
Les, kterým jsem tlapkal, byl stále plný vysokých stromů. Jen občas se pod nimi
objevilo místo se spoustou mladých rozčepýřených stromků.
Za další zatáčkou jsem nestačil
valit očadla. Les přede mnou se otevřel a já stál na další planině. Planině,
která tu vznikla jen několik málo dní před mou návštěvou. Vysoké stromy byly ta
tam, jen pařezy a větve po nich zůstaly. I cesta, po které jsem tlapkal, se
změnila. Tráva, která mne šimrala na bříšku, skončila v zatáčce a
následovala cesta místy pokrytá jehličím. Z mírného kopečka se stal sráz.
Se znepokojeným výrazem jsem
mrknul na člobrdici. Ze svahu se mi moc běžet nechtělo. Ale člobrdice a parádní
výhled na Brdy mi nedovolily jinak, než se ze srázu vydat. Tlapkal jsem, co
tlapka tlapku mine. Kochal jsem se vyhlídkou a než jsem se nadál, byl jsem opět
v lese. Prudký svah ještě nekončil, ale i tak jsem si připadal více
v bezpečí.
Měl jsem takovou chuť běžet, až
jsem si nemohl poručit. Tlapky se daly do pohybu a já lítal pod stromy
s větrem o závod. Ušadla mi vlála ve větru a já lítal, co mi tělo a tlapky
dovolily. To se ví, neřítil jsem se přímo z kopce. Z cesty jsem běžel
doleva a mírně z kopečka. O mrňousek níže jsem se opět vrátil na cestu. Už
ani nevím, kolikrát jsem zaběhl do lesa, abych se o chvilku později vrátil na
cestu. Co však vím jistě je, že mi cesta utekla ták strášně rychle, že než jsem
se nadál, stál jsem u křížku.
Křížek, u kterého jsem stál,
nebyl obyčejný křížek. Křížek na vrchu Štědrý je strážcem místního pramene.
Pramene s krásným názvem Dobrá Voda. A že vodička dobrá je, o tom se
můžete sami přesvědčit. Stačí se ke studánce vydat a vodičku ochutnat.
