Přeskočit na hlavní obsah

Studánka pod Hájkem

 

 Dnes vám štěknu o studánce Pod Hájkem. Tu jsem objevil se ségruší po návštěvě parádní vyhlídky v hlubokém lese nedaleko Starého Plzence. To se ví, tento objev nebyl náhodný. Od člobrdice jsem věděl, že je studánka nedaleko. Že však nedaleko znamená pěkný kousek od vyhlídky, to jsem opravdu netušil.

 Parádní bučinu plnou pěšinek schovaných pod spadaným listím jsem nechal za chvostem. Sesvištěl jsem z kopečka, přesvištěl jsem přes potok, a vběhnul do lesa plného vzrostlých jehličnatých stromů. Listí, které mi šustilo pod tlapami, jsem vyměnil za měkoučké jehličí. Netrvalo dlouho a lesní cestu jsem vyměnil za cestu asfaltovou.

 Po asfaltce se mi moc dobře netlapká. Proto jsem ji při první příležitosti opustil a jen tak, s větrem o závod a vlajícími ušadly na kebuli, lítal pod vysokými smrky. Co chvilku jsem obsvištěl pařez, co chvíli balvan. Lítalo se mi, jedna radost. Než se dal famfrňák do větření.

 Ve chvíli, kdy famfrňák navětřil super bájo svěží vůni, už jsem nelítal s větrem o závod. Už jsem svištěl kupředu rychlostí, co mi tlapky dovolily. Směr byl jasný. Najít zdroj super bájo vůně, která mne jen tak zavadila o famfrňák.

 Letěl jsem stále kupředu. Občas jsem mrknul pod tlapky, abych viděl, kam ťapkám. Najednou, zničehonic, jsem se řítil uzounkou pěšinkou do lesa. Přímo přede mnou jsem zmerčil stavbu, kterou tu z betonu vybudoval člobrda a důkladně ji oplotil. V tu chvilku mi proletělo kebulí, že něco do krajiny tak nezapadajícího můj famfrňák snad nenavětřil.  K mému nemilému překvapení mne však tlapky nesly přímo k té nehezké stavbě. Když najednou…

 Pěšinka přede mnou se o mrňousek propadala a já stál na měkoučké lesní cestě. Cestě, která vede odnikud nikam. Sotva jsem dopadl na všechny čtyři, kebule se mi otočila doleva. Vůně, kterou famfrňák navětřil, se linula zleva a byla čím dál tím silnější. Neodolal jsem a pokračoval jsem doleva po měkoučké lesní cestě.

 Letěl jsem s větrem o závod a ségruší po boku. Člobrdici, která sotva stíhala, jsem měl v závěsu. Po několika rychlých krocích jsem uviděl místo, kam mne tlapky na jistotu nesly. Přímo přede mnou, po levé tlapce, jsem zmerčil kamennou stavbu velikosti člobrdy. Sotva jsem ke stavbě dosvištěl a strčil do ní kebulínu, zmerčil jsem hlubokou díru a v ní spoustu vodičky. To byla podívaná.

 Famfrňák již kdesi dávno, kousíček od asfaltové cesty, navětřil tuto super bájo studánku schovanou v lese pod vzrostlými smrky. Lesní cesta, po které jsem k ní přitlapkal, končí nedaleko od studánky. Tak nenadále, jako se uprostřed lesa objeví. Asi to tak má být. Svou největší slávu má jako tato studánka za sebou. O to větší radost má však každý tulák, když místo objeví. A o to větší radost má, když objeví ve studánce spoustu vodičky, jako jsem objevil já.