Dnes vás zavedu ke krásnému
rybníčku ukrytému v hlubokém brdském lese a také ke studánce Pod
Štěrbinou, kterou najdete těsně vedle cesty. I tak však musíte mít očadla
v pohotovosti. Do famfrňáku vás uhodí pouze tehdy, když přijdete cestou, o
které vám dnes štěknu. Když se vydáte jinudy, můžete studánku snadno minout.
Když svítí puňťa, to se mi to
tlapká. A že mrzne? To přeci vůbec nevadí. Možná o to lépe. Cestou totiž
nejenom pobíhám a tlapkám, ale také si občas pokloužu. A to já moc rád, to mi
věřte.
Tlapkal jsem hlubokým lesem.
Stromy, pod kterými cesta vedla, byly ták vysoké, že jen málokdy se k mému
kožíšku dostaly puňťovy paprsky. Ale to mi vůbec nevadilo. Byl jsem moc rád, že
je na obloze. Přírodu, kterou jsem tlapkal, totiž parádně vybarvoval.
Prosvištěl jsem smrčinou,
prosvištěl jsem lesem plným všech druhů jehličnatých stromů. Svištěl jsem po
zpevněné cestě a občas si poklouzal. Tlapkalo se mi, jedna radost. Co chvilku
mne doběhla ségruše, co chvilku jsem zkoumal pěšinku pod majestátními stromy.
Zkrátka procházka, jak má být.
Netrvalo dlouho a dotlapkal jsem
na rozcestí. Zpevněná cesta se stáčela doleva, ale přímo přede mnou byla cesta
lesní. Krásně měkoučká lesní cesta porostlá vyšší trávou. To se ví, neodolal
jsem. Ani jsem se nezastavil a mašíroval jsem kupředu, přímo za famfrňákem.
Tady už jsem potkával stromky
menší a mnohem hustší, než byly stromy, pod kterými jsem ještě před chvilkou
tlapkal. Co chvilku jsem stál vedle stromků, které se až za pár let přihlásí o
slovo. Co chvilku jsem potkal majestátní strom, který na všechny malé stromky
v okolí dohlížel.
Tlapkal jsem cestou, která mi
ukazovala ten krásný živý les. Stopy od místních kámošů byly všude, kam očadlo
dohlédlo. Já si tlapkal po cestě a měl jsem obrovskou radost, že se tu mým lesním
kámošům líbí. Čím větší radost jsem měl, tím více se mi na místě líbilo.
Než jsem se nadál, les přede mnou
se rozstoupil. Před sebou jsem viděl oplocenku plnou malých stromků. Po levé
tlapce jsem měl hustý les plný mladých rozčepýřených stromků. Ale to, co jsem
viděl po tlapce pravé, to mi teprve vyrazilo dech.
Nemohl jsem uvěřit vlastním
očadlům. Stál jsem na lesní cestě a koukal jsem na krásný rybníček, na kterém
plavalo několik domečků pro kachny. Vedle rybníčku jsem zmerčil posezení pro
člobrdy. A za rybníčkem? Tam byl přeci hluboký les plný majestátních stromů.
Jak mrzlo, hladina rybníčku byla
jako zrcadlo. Čím déle jsem na rybníček koukal, tím blíže jsem byl. Čím blíže
jsem byl, tím více jsem se chtěl po hladině proběhnout. Čím více jsem se chtěl
po hladině proběhnout, tím rychleji mé tlapky tlapkaly. Když už jsem svištěl
s větrem skoro o závod, uslyšel jsem své jméno. To mne volala člobrdice,
která nejspíš vytušila, co jsem měl v plánu. Ne, že by se mi chtělo, ale
změnit směr jsem musel. Poslouchat se musí, přesto vlak nejede.
Přisvištěl jsem k člobrdici
a vůbec jsem na sobě nedal znát, že jsem se chtěl proběhnout po zamrzlém
rybníčku. Ani koutkem očadla jsem jí nenaznačil, že mohla zavolat o chvilku
později. Co jsem jí však štěknout musel, byla nutnost úprku od rybníčku. Čím
déle jsem tu totiž s člobrdicí stál, tím hůře jsem své tlapky ovládal.
S člobrdicí po boku a
rybníčkem za chvostem jsem stoupal po zpevněné cestě do mírného kopečka. Ušadla
i famfrňák na stopkách a očadla v pohotovosti. Utlapkal jsem jen pár
kroků, když jsem zmerčil malou dřevěnou budku na rozcestí několika cest. To se
ví, kopnul jsem do vrtule a běžel s větrem o závod.
Po chvilce běžení a několika
dlouhých skocích jsem byl u cíle. Mrknul jsem do budky a zmerčil vodičku. Tolik
vodičky, že jsem musel běžet k člobrdici a o objevu jí štěknout. Čím déle
totiž člobrdice do kopečka šla, tím šla pomaleji. Jako by neviděla mou velkou
radost z objevu.
Sotva jsem člobrdici o objevu
studánky štěknul, už jsem svištěl zpět. Musel jsem nově objevený pramínek
pohlídat. To se ví, přeci nepůjdu po boku člobrdice pomalu zpět, aby mi můj
veliký objev vyfoukla ségruše.
