Přeskočit na hlavní obsah

Studánka Štadruž

 

 Dnes vám štěknu o studánce Štadruž, kterou jsem objevil v hlubokých brdských lesích. Věřte tomu nebo ne, studánka je tak důkladně schovaná před očadly všech, kdo o ní neví, že není vůbec snadné ji najít. I já jí našel náhodou. Byť už jsem u studánky kdysi byl, vůbec jsem místo nepoznal.

 Tlapkal jsem hlubokým jehličnatým lesem po kamínkové cestě. Puňťa, který mi svítil do kroku a příjemně mi zahříval hřbet, se začal schovávat za vysoké stromy. Já byl v hlubokém lese a měl strach, abych se z něj dostal dříve, než se puňťa úplní ztratí za obzor.

 Ve chvíli, kdy jsem zmerčil, že je puňťa níž a níž, přidal jsem do kroku. Co přidal do kroku. Kopnul jsem do vrtule a letěl s větrem o závod. Chvíli jsem se hnal kupředu, abych se mohl vrátit k člobrdici. Tu očividně schovávající se puňťa nijak netrápil. Šla si stále svým klidným tempem a rozhlížela se po okolí. Musím štěknout, že moc dobře dělala. Všude, kam očadlo pohlédlo, rostly vysoké jehličnaté stromy. Podél cesty rostla tráva a mezi tím vším byly keře. A já se vší tou krásou hnal s větrem o závod. To se ví, sotva jsem si to uvědomil, zpomalil jsem a šel věrně vedle člobrdice. Krásnou přírodu, kterou jsem tlapkal, jsem si chtěl také pořádně užít.

 Dotlapkal jsem na rozcestí a odbočil doprava. Nyní jsem pomalu a rozvážně tlapkal do mírného kopečka. Po pravé tlapce jsem se kochal hlubokým lesem s vysokými stromy, po levé tlapce jsem měl paseku, která co nevidět zaroste stromky novými. Tlapky mne nesly stále kupředu a vedly mne, kam se chtělo jim. Famfrňák si tak mohl užívat vůni lesa a očadla pozorovat hru světla a stromů, kterou kouzlil zapadající puňťa.

 Tak jsem se kochal hrou světla a stromů, že jsem ani nezmerčil, že mne tlapky nesou rychlostí blesku kupředu. Ušadla mi vlála ve větru a já měl takovou radost. Obavy, zda dojdu na kraj lesa ještě za světla, mne opustily. Nyní jsem si jen tak poletoval a užíval si chvíli tady a teď. Po cestě jsem letěl kupředu a za chvilku zase zpátky k člobrdici. Už ani nevím, jak dlouho jsem takto lítal. Až s jazykem na vestě jsem si všimnul uzounké pěšinky vedoucí mezi mladé stromky. Až nyní jsem zpomalil a vydal se na průzkum.

 Stlapkal jsem z cesty a s člobrdicí za chvostem jsem tlapkal po pěšince. Tlapky mne nesly stále kupředu. Očadla dávala pozor, abych nezašlápl žádný malý stromek, který se co nevidět přihlásí o slovíčko. O slovíčko sice zatím malé, ale i tak důležité.

 Tlapkal jsem stále kupředu. Už už jsem byl u mladých stromků, vysokých možná o mrňousek víc než člobrdice, když má cesta skončila. Přímo přede mnou, mezi hustými stromky, jsem objevil krásnou dřevěnou stříšku, která dokonale splynula s okolní přírodou.

 Pomalu jsem pokračoval po jejím boku. Sotva jsem stříšku obešel, očadla zmerčila tenký potůček vytékající zpod stříšky. Všude, kam potůček očadlo vidělo, rostl mech a tráva. Občas jsem zmerčil i keříček borůvčí. Přímo pod stříškou jsem objevil vodičku. Průzračnou vodičku, která se přímo nabízí k osvěžení.

 To se ví, já se osvěžil z potůčku. Já ze studánek nepiji. Ale člobrdice, ta se napila přímo ze studánky. Také už k tomu má super plecháček s mou a ségrušinou podobiznou. Kdo však na místo dorazí bez vlastního plecháčku, truchlit nemusí. Na místě je připraven hrneček pro každého tuláka, který studánku objeví.