Dnes vás zavedu ke studánce se
zvláštním jménem Šťáhlavický kozlík. Krásnou studánku s tímto zvláštním
jménem jsem neobjevil v Brdech, ale od Brd trošku více na západ, až u
Starého Plzence.
Tlapkal jsem hlubokým lesem.
Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké stromy. Některé byly jehličnaté, jiné
listnaté. Tlapkalo se mi, jedna radost. Chvilku jsem tlapkal na pohodu, ale to
se ví, to mi nevydrželo dlouho. Pod vysokými stromy jsem se musel proběhnout.
Se ségruší v závěsu jsem kopnul do vrtule a letěl slalom mezi vysokými
stromy. Ušadla mi vlála na kebuli, listí lítalo od tlapek a já si místo užíval,
jak nejlépe jsem mohl. Netrvalo dlouho a očadla zmerčila něco, co v lese
vybudoval člobrda. Kopnul jsem do vrtule a řítil se prozkoumat místo, které mne
tak zaujalo.
Po několika rychlých krocích jsem
byl u cíle. Stál jsem na cestě, po které šla člobrdice. Přímo přede mnou byla
velká naučná cedule, součást místní naučné stezky. Kde ta se tu vzala, to mi
bylo tak trošku záhadou. Přeci jen, málokdy najdu uprostřed lesa chytrou
ceduli. A tady jí objevím i s odpočívadlem pro člobrdy. Musím vám
štěknout, to je věc. Asi sem budu muset zavítat znovu a projít si naučnou
stezku celou. Alespoň se o místě dozvím něco nového.
S kebulí plnou myšlenek a
plánů na další výlet, jsem nechal chytrou ceduli i s posezením za chvostem
a vydal se dál, přímo za famfrňákem. Tlapkal jsem z mírného kopečka,
cestou nejspíše zpevněnou. Jelikož byla cesta schovaná pod vrstvou listí a já
se nebořil, úplně jsem jí zapomněl zkontrolovat.
Čím dále od cedule jsem byl, tím
byl kopeček strmější. Na listí mi klouzaly tlapky a já se řítil kupředu.
Chvostem jsem si vrtěl do kroku a snažil se zpomalit. Než jsem se nadál, už
jsem tlapkal po rovince. Přímo před sebou jsem zmerčil potok. Ani nevíte, jak
se mi ulevilo, když se mé tlapky zastavily. Cesta totiž uhýbala doprava. Kdyby
tlapky zůstaly v pohybu, tak bych byl v potůčku. A to se v zimě
přeci nehodí.
Sotva se ke mne přidala člobrdice
se ségruší, vydal jsem se kupředu. Cesta, po které jsem tlapkal, byla čím dál
tím širší. Čím širší cesta byla, tím rychleji mne mé tlapky nesly. Čím rychleji
mne tlapky nesly, tím více myšlenek se mi honilo v kebuli. Čím více
myšlenek se mi v kebuli honilo, tím méně jsem sledoval cestu. Sotva jsem
cestu přestal sledovat, očadla zmerčila něco, co bych na místě nečekal. Tlapky
ještě zrychlily a já se řítil kupředu, s větrem o závod.
Po několika rychlých krocích jsem
stál před malou dřevěnou chaloupkou. Nebyla to však obyčejná chaloupka. Byla to
chaloupka bez dveří a okének. Jen ve své spodní části měla trubku, ze které
odkapávaly kapky vody. V tu chvíli mi to doštěklo. Objevil jsem studánku.
Krásnou dřevěnou studánku těsně vedle cesty. Jediné, co studánce chybělo, byl
silný pramen vody. Co však není dnes, může být zítra. A když se na místo
vypravíte na jaře, třeba bude ze studánky vytékat voda proudem. Kdo ví.
