Přeskočit na hlavní obsah

Studánka Šťáhlavický kozlík

 

 Dnes vás zavedu ke studánce se zvláštním jménem Šťáhlavický kozlík. Krásnou studánku s tímto zvláštním jménem jsem neobjevil v Brdech, ale od Brd trošku více na západ, až u Starého Plzence.

 Tlapkal jsem hlubokým lesem. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké stromy. Některé byly jehličnaté, jiné listnaté. Tlapkalo se mi, jedna radost. Chvilku jsem tlapkal na pohodu, ale to se ví, to mi nevydrželo dlouho. Pod vysokými stromy jsem se musel proběhnout. Se ségruší v závěsu jsem kopnul do vrtule a letěl slalom mezi vysokými stromy. Ušadla mi vlála na kebuli, listí lítalo od tlapek a já si místo užíval, jak nejlépe jsem mohl. Netrvalo dlouho a očadla zmerčila něco, co v lese vybudoval člobrda. Kopnul jsem do vrtule a řítil se prozkoumat místo, které mne tak zaujalo.

 Po několika rychlých krocích jsem byl u cíle. Stál jsem na cestě, po které šla člobrdice. Přímo přede mnou byla velká naučná cedule, součást místní naučné stezky. Kde ta se tu vzala, to mi bylo tak trošku záhadou. Přeci jen, málokdy najdu uprostřed lesa chytrou ceduli. A tady jí objevím i s odpočívadlem pro člobrdy. Musím vám štěknout, to je věc. Asi sem budu muset zavítat znovu a projít si naučnou stezku celou. Alespoň se o místě dozvím něco nového.

 S kebulí plnou myšlenek a plánů na další výlet, jsem nechal chytrou ceduli i s posezením za chvostem a vydal se dál, přímo za famfrňákem. Tlapkal jsem z mírného kopečka, cestou nejspíše zpevněnou. Jelikož byla cesta schovaná pod vrstvou listí a já se nebořil, úplně jsem jí zapomněl zkontrolovat.

 Čím dále od cedule jsem byl, tím byl kopeček strmější. Na listí mi klouzaly tlapky a já se řítil kupředu. Chvostem jsem si vrtěl do kroku a snažil se zpomalit. Než jsem se nadál, už jsem tlapkal po rovince. Přímo před sebou jsem zmerčil potok. Ani nevíte, jak se mi ulevilo, když se mé tlapky zastavily. Cesta totiž uhýbala doprava. Kdyby tlapky zůstaly v pohybu, tak bych byl v potůčku. A to se v zimě přeci nehodí.

 Sotva se ke mne přidala člobrdice se ségruší, vydal jsem se kupředu. Cesta, po které jsem tlapkal, byla čím dál tím širší. Čím širší cesta byla, tím rychleji mne mé tlapky nesly. Čím rychleji mne tlapky nesly, tím více myšlenek se mi honilo v kebuli. Čím více myšlenek se mi v kebuli honilo, tím méně jsem sledoval cestu. Sotva jsem cestu přestal sledovat, očadla zmerčila něco, co bych na místě nečekal. Tlapky ještě zrychlily a já se řítil kupředu, s větrem o závod.

 Po několika rychlých krocích jsem stál před malou dřevěnou chaloupkou. Nebyla to však obyčejná chaloupka. Byla to chaloupka bez dveří a okének. Jen ve své spodní části měla trubku, ze které odkapávaly kapky vody. V tu chvíli mi to doštěklo. Objevil jsem studánku. Krásnou dřevěnou studánku těsně vedle cesty. Jediné, co studánce chybělo, byl silný pramen vody. Co však není dnes, může být zítra. A když se na místo vypravíte na jaře, třeba bude ze studánky vytékat voda proudem. Kdo ví.