Přeskočit na hlavní obsah

Studánka U boudy Soudná

 

 Dnes vám štěknu o studánce U boudy Soudná. Výlet, který vlastně ani výletem nebyl. Chtěl jsem se jen tak proběhnout lesem. Ale cíl jsem našel a rád se s vámi o něj podělím.

 Tlapkal jsem si hlubokým brdským lesem. Jen tak. Cestou necestou, lesem nelesem a občas prozkoumal nějakou tu pěšinku. Vlastně to bylo trošku jinak. To se ví, že jsem prozkoumal všechny pěšinky, co jsem potkal. A dokonce i se ségruší. Vždyť jinak bych to ani nebyl já.

 Tlapkal jsem hlubokým lesem. Chvilku bučinou, chvilku pod smrky. Občas jsem protlapkal kolem oplocenky. Cesta mi šla krásně od tlapek. Jestli to bylo krásným počasím, které mne doprovázelo, nebo blbnoucí náladou, to vám neštěknu. Vlastně ani nemohu, protože to sám nevím. Zkrátka jsem si užíval den jak malovaný a byl rád, že mohu běhat lesem. Lesem, který mám tak moc rád.

 Stromy kolem mne se měnily. Majestátní buky jsem nechal za chvostem a běžel jsem kolem oplocenky plné rozčepýřených stromků, které se teprve o slovo přihlásí. Za chvilku jsem byl opět v bučině. Jenže už ne v bučině, jakou jsem tlapkal ještě nedávno. Tahle bučina byla plná pěšinek. Pěšinek vyšlapaných od místních kámošů a občas zapadaných listím.

 Čím více pěšinek jsem potkával, tím větší radost jsem měl. Čím větší radost jsem měl, tím rychleji jsem běhal. Ušadla mi vlála ve větru, famfrňák větřil vůni lesa a očadla co chvilku zmerčila stopy místních kámošů. Poznal jsem, že tu bydlí nejen srnky a divočáci. Zmerčil jsem i stopy kámoše jelena. Jen co jsem si je přečetl, tlapky se zastavily a pomalu mne nesly k člobrdici. Sice široko daleko kolem mne nebylo ani za mák houští, ale jistota je jistota.

 Jak moc dobře víte, na nezvanou návštěvu se nechodí. A já jsem pobíhal lesem, kde bydlí moji kámoši. Jako správný gentleman je přeci nebudu rušit. I proto neběhám v houští a v keřích. Proto běhám jenom pod vysokými stromy, kde je široko daleko vidět. A když zmerčím čerstvé stopy, vracím se na cestu a tlapkám v klidu u člobrdice. Myslím, že to místní kámoši oceňují. Navíc vzbudit jelena, to se nevyplácí. Přeci jen, na kebuli má obrovskou ozdobu. Ten když zatroubí, to je teprve zážitek. Zážitek, který není radno pokoušet.

 Tlapkal jsem dál po cestě, přímo za famfrňákem. Kebuli plnou kámoše jelena, kterého jsem zmerčil jen jednou. A to ještě z dálky. Ale respekt z něj mám dodnes.

 Cesta mne vedla lehce doprava. Minul jsem rozcestí Soudný s cedulí z roku 1979 a než jsem se nadál, už jsem stál u boudy, s pro mne záhadným jménem Soudná. To se ví, loveckou boudu z dálky připomínající perníkovou chaloupku, jsem důkladně prozkoumal. Dokonce i sezení pro člobrdy hned naproti. Široko daleko však nebylo nic, co by mne zaujalo, tak jsem pokračoval dál.

 Zabočil jsem doleva a po zpevněné cestě jsem tlapkal dál, hlouběji do lesa. Loveckou boudu jsem nechal za chvostem a pokračoval dál do hlubokých lesů. Netlapkal jsem dlouho, když jsem po pravé tlapce zmerčil pěšinku.

 Vcukuletu jsem byl na pěšince. Famfrňák i očadla jsem měl v pohotovosti. Tlapky mne nesly po měkoučké pěšince z mírného kopečka. Po několika málo krocích jsem jí uviděl. Stála si tam pod stromy a čekala na mou návštěvu. Že nevíte kdo? No přeci krásná dřevěná studánka, plná osvěžující vodičky. S pramenem tak silným, že vodička vytékala ven a tvořila malý potůček.

 To se ví, vodička se ochutnat musí. Člobrdice použila svůj nový plecháček a načerpala si vodičku přímo ze studánky. Já se ségruší jsem se napil kousek po proudu. Ani nevíte, jakou jsme měli všichni radost. Najít studánku s osvěžující vodičkou, to se nám vždy nepodaří.