Přeskočit na hlavní obsah

Studánka U Mariiny skály

 

 Dnes vám štěknu o studánce u Mariiny skály. O skále s parádní vyhlídkou nejen na Radyni, jsem Vám štěknul včera. Dnes vám štěknu u studánce plné vodičky kousek od vyhlídky.

 Vyhlídku Mariina skála jsem opouštěl ve chvíli, kdy začínalo pomalu ale jistě pršet. Sesvištěl jsem ze schodů, chvostem zamával vyhlídce na pozdrav a vydal jsem se po pěšince, která mne vedla doprava od skály. Prozkoumal jsem ohořelý pařez a než jsem se nadál, stál jsem u oplocenky plné mladých stromků. V tu chvíli jsem to ještě netušil, ale nyní již vím, že to byl nejhorší kousek celého výletu.

 Pěšinka, po které jsem tlapkal, byla mokřejší a mokřejší. Padající kapky z ní udělaly pořádně kluzkou bahnitou pěšinku. Tlapkal jsem těsně kolem oplocenky. Co chvilku jsem brzdil, abych neskončil v plotě. Minul jsem několik pařezů a kořenů a během chvilky jsem stál na pěšince pod vysokými stromy za oplocenkou.

 Sotva jsem se dostal za oplocenku, hlasitě jsem si oddychl. Nyní jsem se mohl rozhlédnout po okolí a užít si místní přírodu. To, co očadla zmerčila, mne hodně překvapilo.

 Oplocenku jsem měl za chvostem a před sebou pařezy, mezi kterými rostlo borůvčí a pidi stromky. Těsně vedle začínala parádní bučina plná majestátních buků. Za chvostem, těsně vedle oplocenky, jsem měl spoustu rozčepýřených hustých stromků. K mému velkému překvapení zrovna kolem nich vedla pěšinka, po které jsem tlapkal.

 Vydal jsem se po pěšince kupředu, přímo za famfrňákem. Tlapkal jsem kolem hustých stromků, když najednou, zničehonic, se přede mnou les rozestoupil. V tu chvilku jsem se ocitl v nádherné bučině plné majestátních buků.

 Nestačil jsem valit očadla. Že jsem jen mrňousek od bučiny, to jsem v merku měl. Nic však nenasvědčovalo tomu, že v ní budu takhle rychle. A už vůbec jsem nevěděl, že sotva vtlapkám do bučiny, očadla zmerčí krásnou dřevěnou stavbu uprostřed krásné přírody.

 Jak jsem valil očadla, tlapky se daly do pohybu. Ta tam byl opatrný pohyb. Nyní jsem svištěl kupředu s větrem o závod. Než jsem se nadál, už jsem stál u stavbičky. Strčil jsem kebuli pod stříšku a uviděl něco, co jsem tušil, že objevím. Pod stříškou, uprostřed krásné dřevěné stavby, jsem zmerčil vodičku. Bylo jí tam tolik, že jsem si radostí povyskočil. V poslední době jsem nacházel studánky s pár kapkami vodičky, ale tady? Tady to byla jiná.

 Jak jsem si tak vodičku prohlížel, zjistil jsem, že v ní plave spousta věcí, co do studánky nepatří. Dokonce i vědro, kterým by člobrdice vodičku vytáhla, na místě chybělo. V tu chvíli se mi v kebuli promítly nádherné brdské studánky. Dodnes mi nejde do kebule, jak je možné, že v Brdech jsou studánky čisté a krásné, zatímco tady, uprostřed lesů, daleko od lidí, najdu sice krásnou studánku a dokonce plnou vodičky, jenže k vodičce se nedá dostat. A i kdyby se člobrdice k vodičce dostala, pít ji rozhodně nebudu a místní kámoši určitě také ne. Přitom studánka má sloužit jako bar, ze kterého se může kdokoli, ať již místní obyvatel, nebo člobrda na výletě, osvěžit.