To je tak, když vám konečně
otevřou silnici na vaše oblíbená místa, do toho mrzne a člobrda volá člobrdici,
že v Rožmitálu svítí sluníčko. U nás není vidět na krok, ale Rožmitál je
zalit sluníčkem. To se musí na výlet, i kdyby se mi sebevíc nechtělo. A tak se
i stalo. Člobrdice byla v mžiku v plné polní, já se ségruší
v autě a už jsme svištěli k Rožmitálu, kam jinam než na Voltušskou
vyhlídku, ze které je vidět Rožmitál pod Třemšínem jako na dlani.
Sotva jsem ve Voltuši vyskočil
z auta, už jsem byl k nezastavení. Tlapky mé tělo nesly lesní cestou
do lesa a já neměl šanci je zastavit. Ještě že člobrdice kopla do vrtule a byla
mi v patách. Jinak bych se musel vracet. Jenže to v mé natěšenosti
nepřipadalo v úvahu.
Prosvištěl jsem kolem domku po
levé tlapce a než jsem se nadál, už jsem stál na rozcestí. Cesta, po které jsem
přitlapkal, vedla stále za famfrňákem. Já se však vydal cestou, která se
k mé cestě připojila a vedla doleva.
Než jsem se nadál, už jsem byl
v lese. Mírný kopeček, do kterého jsem prozatím tlapkal, se změnil
s přicházející bučinou v pěkný kopec. Měkoučké jehličí nahradilo
spadané listí a já se nemohl dočkat, až kopeček skončí.
Jakmile jsem došel na konec
bučiny, kopec, po kterém jsem tlapkal, se změnil. Kopec již nebyl kopcem a já
opět tlapkal do mírného kopečka. Bučinu jsem nechal za chvostem a vkročil jsem
do lesa plného jehličnatých stromků. Jen občas na mne vykouknul stromek
listnatý, stále zbarvený v hřejivých barvách podzimu.
Tlapkal jsem do mírného kopečka,
co tlapka tlapku mine. Už jsem nebyl ani na cestě pokryté jehličím, ani cestě
schované v listí. Už jsem tlapkal po zpevněné cestě plné kamínků. Kolem
cesty, kam očadlo dohlédlo, rostlo tolik různých keřů, že mne očadla
přecházela. Po pravé tlapce se zdvihal kopec, po levé jsem viděl sráz.
Tlapkal jsem stále kupředu a do
kroku si vrtěl chvostem. Čím hlouběji v lese jsem byl, tím bylo na cestě
méně kamínků. Čím méně kamínků na cestě bylo, tím lépe se mi tlapkalo. Jak jsem
tlapkal kupředu, zjistil jsem, že již netlapkám, ale lítám s větrem o
závod. Pár kroků kupředu, pár skoků zpět k člobrdici. Už ani nevím, kolik zatáček jsem tímto stylem
prosvištěl, když jsem po levé tlapce zmerčil mezeru mezi keři. To se ví,
neodolal jsem. Kroky vpřed jsem vyměnil za skoky a než bys pro kostičku doběhl,
už jsem byl mezi keři. To, co očadla zmerčila, to bylo překvapení.
Po pravé tlapce jsem měl
odpočinkový altán, po levé tlapce pěšinku zasypanou malými kamínky. Vedla do
mírného kopečka a končila kameny. Altán jsem zběžně prohlédl a už jsem svištěl
po pěšince, s větrem a ségruší o závod.
Po pár rychlých krocích a
několika dlouhých skocích jsem byl u kamenů. Pěšinka vedla ještě mírně
z kopečka, ale tam očadla zmerčila takový sráz, že jsem dál nepokračoval.
Raději jsem se podíval přímo před sebe. To, co jsem zmerčil, to byla pohádka.
Les, kterým jsem přitlapkal, hrál
všemi barvami podzimu. Za lesem jsem viděl další les, který se částečně halil
do mlhy. Daleko přede mnou po pravé tlapce svítil puňťa. Jen ten Rožmitál, ani
blízkou Voltuš jsem neviděl. Ostatně, až na jednu letní výjimku, jsem
z téhle vyhlídky Rožmitál ani Voltuš neviděl. A to jsem tu byl několikrát.
Musím vám štěknout, že ať se sem
vydáte za jakéhokoli počasí, budete nadšení. Někdy uvidíte blízké lesy halící
se do mlhy, jindy uvidíte nedalekou Voltuš s Rožmitálem pod Třemšínem.
Někdy však uvidíte blízký les, nad ním mlhu, která by se dala krájet a nad
mlhou zmerčíte Brdy, které mám tak rád. Pevně však věřím, že z vyhlídky
nikdy neodejdete zklamaní. A i přes kopeček, který musíte zdolat, z místa
odejdete spokojení a odpočatí a je jen a jen na vás, zda se vydáte dále do
nádherných lesů, nebo se vrátíte zpět do Voltuše, která k návštěvě přímo
vybízí.
