Přeskočit na hlavní obsah

Voltušská vyhlídka

 

 To je tak, když vám konečně otevřou silnici na vaše oblíbená místa, do toho mrzne a člobrda volá člobrdici, že v Rožmitálu svítí sluníčko. U nás není vidět na krok, ale Rožmitál je zalit sluníčkem. To se musí na výlet, i kdyby se mi sebevíc nechtělo. A tak se i stalo. Člobrdice byla v mžiku v plné polní, já se ségruší v autě a už jsme svištěli k Rožmitálu, kam jinam než na Voltušskou vyhlídku, ze které je vidět Rožmitál pod Třemšínem jako na dlani.

 Sotva jsem ve Voltuši vyskočil z auta, už jsem byl k nezastavení. Tlapky mé tělo nesly lesní cestou do lesa a já neměl šanci je zastavit. Ještě že člobrdice kopla do vrtule a byla mi v patách. Jinak bych se musel vracet. Jenže to v mé natěšenosti nepřipadalo v úvahu.

 Prosvištěl jsem kolem domku po levé tlapce a než jsem se nadál, už jsem stál na rozcestí. Cesta, po které jsem přitlapkal, vedla stále za famfrňákem. Já se však vydal cestou, která se k mé cestě připojila a vedla doleva.

 Než jsem se nadál, už jsem byl v lese. Mírný kopeček, do kterého jsem prozatím tlapkal, se změnil s přicházející bučinou v pěkný kopec. Měkoučké jehličí nahradilo spadané listí a já se nemohl dočkat, až kopeček skončí.

 Jakmile jsem došel na konec bučiny, kopec, po kterém jsem tlapkal, se změnil. Kopec již nebyl kopcem a já opět tlapkal do mírného kopečka. Bučinu jsem nechal za chvostem a vkročil jsem do lesa plného jehličnatých stromků. Jen občas na mne vykouknul stromek listnatý, stále zbarvený v hřejivých barvách podzimu.

 Tlapkal jsem do mírného kopečka, co tlapka tlapku mine. Už jsem nebyl ani na cestě pokryté jehličím, ani cestě schované v listí. Už jsem tlapkal po zpevněné cestě plné kamínků. Kolem cesty, kam očadlo dohlédlo, rostlo tolik různých keřů, že mne očadla přecházela. Po pravé tlapce se zdvihal kopec, po levé jsem viděl sráz.

 Tlapkal jsem stále kupředu a do kroku si vrtěl chvostem. Čím hlouběji v lese jsem byl, tím bylo na cestě méně kamínků. Čím méně kamínků na cestě bylo, tím lépe se mi tlapkalo. Jak jsem tlapkal kupředu, zjistil jsem, že již netlapkám, ale lítám s větrem o závod. Pár kroků kupředu, pár skoků zpět k člobrdici.  Už ani nevím, kolik zatáček jsem tímto stylem prosvištěl, když jsem po levé tlapce zmerčil mezeru mezi keři. To se ví, neodolal jsem. Kroky vpřed jsem vyměnil za skoky a než bys pro kostičku doběhl, už jsem byl mezi keři. To, co očadla zmerčila, to bylo překvapení.

 Po pravé tlapce jsem měl odpočinkový altán, po levé tlapce pěšinku zasypanou malými kamínky. Vedla do mírného kopečka a končila kameny. Altán jsem zběžně prohlédl a už jsem svištěl po pěšince, s větrem a ségruší o závod.

 Po pár rychlých krocích a několika dlouhých skocích jsem byl u kamenů. Pěšinka vedla ještě mírně z kopečka, ale tam očadla zmerčila takový sráz, že jsem dál nepokračoval. Raději jsem se podíval přímo před sebe. To, co jsem zmerčil, to byla pohádka.

 Les, kterým jsem přitlapkal, hrál všemi barvami podzimu. Za lesem jsem viděl další les, který se částečně halil do mlhy. Daleko přede mnou po pravé tlapce svítil puňťa. Jen ten Rožmitál, ani blízkou Voltuš jsem neviděl. Ostatně, až na jednu letní výjimku, jsem z téhle vyhlídky Rožmitál ani Voltuš neviděl. A to jsem tu byl několikrát.

 Musím vám štěknout, že ať se sem vydáte za jakéhokoli počasí, budete nadšení. Někdy uvidíte blízké lesy halící se do mlhy, jindy uvidíte nedalekou Voltuš s Rožmitálem pod Třemšínem. Někdy však uvidíte blízký les, nad ním mlhu, která by se dala krájet a nad mlhou zmerčíte Brdy, které mám tak rád. Pevně však věřím, že z vyhlídky nikdy neodejdete zklamaní. A i přes kopeček, který musíte zdolat, z místa odejdete spokojení a odpočatí a je jen a jen na vás, zda se vydáte dále do nádherných lesů, nebo se vrátíte zpět do Voltuše, která k návštěvě přímo vybízí.