Mlha přede mnou, mlha za mnou a
já si vyrazím na výlet. Kam jinam bych mohl v mlze vyrazit, než zdolat
vrchol? Samozřejmě jsem si nevybral vrchol moc vysoký. Rozhodl jsem se, že si
vyrazím na Ohrádku, jednu brdskou sedmistovku.
Tlapkal jsem měkoučkou lesní
cestou ukrytou v jehličí. Vysoké jehličnany rostly všude, kam jsem se jen
podíval. Pod jehličnany byl hustý porost mechu. Mezi mechem bylo tolik balvanů
a kamenů, že bych je nespočítal. I ty pomalu a jistě mizí pod vrstvou mechu. Je
to parádní podívaná, to vám musím štěknout.
Tlapkal jsem s úsměvem na
kebuli a spokojeně si vrtěl do kroku chvostem. Nikam jsem nespěchal. Spokojeně
jsem tlapkal po cestě a rozvážně se rozhlížel na všechny strany. Co chvilku les
po pravé tlapce ustoupil. Jednou jej vystřídalo kamenné moře, kde jsem občas
zmerčil mladou borovičku. Jindy majestátní stromy nahradily mladé stromky,
které se co nevidět přihlásí o slovo. I malý rybníček jsem objevil. Tedy
rybníček, spíše to byla tůňka. O to větší radost jsem z objevu měl.
Tlapkal jsem stále kupředu.
Kopec, do kterého jsem tlapkal, byl čím dál tím prudší. Objevil jsem pěšinku,
která určitě vedla na vrchol. Jenže stoupání po ní nepřipadalo v úvahu. To
by i člobrdice musela po čtyřech. A to bych jí neudělal.
Rozhodl jsem se proto jít stále
kupředu lesní cestou, jakou jsem tlapkal doposud. Les kolem mne mi poskytoval
parádní podívanou. Čím hlouběji v lese jsem byl, tím cesta vedla do
prudšího kopce. Čím prudší kopec byl, v o to vyšší nadmořské výšce jsem
byl. V čím vyšší nadmořské výšce jsem tlapkal, tím byla mlha kolem mne
hustší a hustší. Čím hustší mlha byla, tím lepší byla podívaná.
Stromy, které jsem ještě před
chvilkou viděl zřetelně, nyní byly schované v mlžném oparu. Mechové
koberce a kameny pod stromy dodávaly místu zvláštní atmosféru. Když jsem
tlapkal kolem kazatelny, to už jsem si připadal jako v pohádce.
Jak jsem tak tlapkal stále
kupředu a kochal se přírodou, najednou jsem se ocitl na rozcestí. Přivítala mne
červená cesta, která díky vlhku a mlze měla nezvyklý odstín. Vydal jsem se
doleva, neboť tím směrem vedla cesta do kopečka.
Nevím, jak jsem přišel na to, že
už brzy budu na vrcholu. Zda to bylo změnou cesty nebo dlouhým stoupáním, kdo
ví. Sotva však očadla zmerčila červenou cestu, tlapky se daly do pohybu a než
jsem se nadál, už mne nesly rychlostí větru kupředu. Ušadla měla co dělat, aby
se udržela na kebuli, chvost měl co dělat, aby vyrovnával zatáčky a famfrňák?
Ten si větřil svěží vůni lesa, která na místě byla.
Letěl jsem s větrem o závod
kupředu, abych se co chvíli mohl vrátit k člobrdici. Už ani nevím,
kolikrát jsem se k člobrdici vracel, abych od ní mohl zase běžet kupředu.
Sesvištěl jsem z malého kopečka, abych mohl opodál vyběhnout na kopeček.
Sotva jsem byl na kopečku a viděl, že dále bych pokračoval z kopečka,
rozhlédl jsem se kolem sebe a po pravé tlapce uviděl svůj dnešní cíl.
V mžiku jsem změnil směr.
Nasměroval tlapky na pěšinku a už se řítil borůvčím kupředu. Po několika
rychlých krocích jsem stál na místě, kam jsem se tak moc těšil. V mechu
byla vyskládaná kamenná věž. Tu když jsem zmerčil, byl jsem si naprosto jist,
že jsem v cíli.
Bylo tomu tak. Malá kamenná věž
označila vrchol Ohrádka, na který jsem se s člobrdicí v jeden mlhavý
prosincový den vydal. Dobře jsem udělal. Vím, budu se sem muset vrátit jednoho
slunného dne a prozkoumat okolí za zpěvu ptáčků. Už dnes dokonce vím, že se sem
budu těšit, jako bych šel na vrchol prvně. Moc dobře totiž vím, že okolí určitě
nepoznám a budu rád, že vrcholek opět objevím.
