Přeskočit na hlavní obsah

Vrchol Ohrádka

 

 Mlha přede mnou, mlha za mnou a já si vyrazím na výlet. Kam jinam bych mohl v mlze vyrazit, než zdolat vrchol? Samozřejmě jsem si nevybral vrchol moc vysoký. Rozhodl jsem se, že si vyrazím na Ohrádku, jednu brdskou sedmistovku.

 Tlapkal jsem měkoučkou lesní cestou ukrytou v jehličí. Vysoké jehličnany rostly všude, kam jsem se jen podíval. Pod jehličnany byl hustý porost mechu. Mezi mechem bylo tolik balvanů a kamenů, že bych je nespočítal. I ty pomalu a jistě mizí pod vrstvou mechu. Je to parádní podívaná, to vám musím štěknout.

 Tlapkal jsem s úsměvem na kebuli a spokojeně si vrtěl do kroku chvostem. Nikam jsem nespěchal. Spokojeně jsem tlapkal po cestě a rozvážně se rozhlížel na všechny strany. Co chvilku les po pravé tlapce ustoupil. Jednou jej vystřídalo kamenné moře, kde jsem občas zmerčil mladou borovičku. Jindy majestátní stromy nahradily mladé stromky, které se co nevidět přihlásí o slovo. I malý rybníček jsem objevil. Tedy rybníček, spíše to byla tůňka. O to větší radost jsem z objevu měl.

 Tlapkal jsem stále kupředu. Kopec, do kterého jsem tlapkal, byl čím dál tím prudší. Objevil jsem pěšinku, která určitě vedla na vrchol. Jenže stoupání po ní nepřipadalo v úvahu. To by i člobrdice musela po čtyřech. A to bych jí neudělal.

 Rozhodl jsem se proto jít stále kupředu lesní cestou, jakou jsem tlapkal doposud. Les kolem mne mi poskytoval parádní podívanou. Čím hlouběji v lese jsem byl, tím cesta vedla do prudšího kopce. Čím prudší kopec byl, v o to vyšší nadmořské výšce jsem byl. V čím vyšší nadmořské výšce jsem tlapkal, tím byla mlha kolem mne hustší a hustší. Čím hustší mlha byla, tím lepší byla podívaná.

 Stromy, které jsem ještě před chvilkou viděl zřetelně, nyní byly schované v mlžném oparu. Mechové koberce a kameny pod stromy dodávaly místu zvláštní atmosféru. Když jsem tlapkal kolem kazatelny, to už jsem si připadal jako v pohádce.

 Jak jsem tak tlapkal stále kupředu a kochal se přírodou, najednou jsem se ocitl na rozcestí. Přivítala mne červená cesta, která díky vlhku a mlze měla nezvyklý odstín. Vydal jsem se doleva, neboť tím směrem vedla cesta do kopečka.

 Nevím, jak jsem přišel na to, že už brzy budu na vrcholu. Zda to bylo změnou cesty nebo dlouhým stoupáním, kdo ví. Sotva však očadla zmerčila červenou cestu, tlapky se daly do pohybu a než jsem se nadál, už mne nesly rychlostí větru kupředu. Ušadla měla co dělat, aby se udržela na kebuli, chvost měl co dělat, aby vyrovnával zatáčky a famfrňák? Ten si větřil svěží vůni lesa, která na místě byla.

 Letěl jsem s větrem o závod kupředu, abych se co chvíli mohl vrátit k člobrdici. Už ani nevím, kolikrát jsem se k člobrdici vracel, abych od ní mohl zase běžet kupředu. Sesvištěl jsem z malého kopečka, abych mohl opodál vyběhnout na kopeček. Sotva jsem byl na kopečku a viděl, že dále bych pokračoval z kopečka, rozhlédl jsem se kolem sebe a po pravé tlapce uviděl svůj dnešní cíl.

 V mžiku jsem změnil směr. Nasměroval tlapky na pěšinku a už se řítil borůvčím kupředu. Po několika rychlých krocích jsem stál na místě, kam jsem se tak moc těšil. V mechu byla vyskládaná kamenná věž. Tu když jsem zmerčil, byl jsem si naprosto jist, že jsem v cíli.

 Bylo tomu tak. Malá kamenná věž označila vrchol Ohrádka, na který jsem se s člobrdicí v jeden mlhavý prosincový den vydal. Dobře jsem udělal. Vím, budu se sem muset vrátit jednoho slunného dne a prozkoumat okolí za zpěvu ptáčků. Už dnes dokonce vím, že se sem budu těšit, jako bych šel na vrchol prvně. Moc dobře totiž vím, že okolí určitě nepoznám a budu rád, že vrcholek opět objevím.