Přeskočit na hlavní obsah

Vrchol Štědrý

 

 Dnes vám štěknu o vrcholu Štědrý. Je to skoro měsíc, co jsem jej navštívil a ještě dnes si vybavuji, jak ten den krásně mrzlo.

 Den byl jako malovaný. Sotva jsem otevřel očadla, věděl jsem, že se budu muset jít proběhnout. Námraza byla všude, kam očadlo dohlédlo a já tušil, že cesta přes donedávna podmáčené louky bude stát za to. Na tento den jsem čekal dlouho. Už dlouho jsem měl naplánovaný výlet na vrchol Štědrý, na který jsem chtěl dotlapkat pěšky. Což se letos konečně podařilo.

 Sotva za mnou zapadla vrátka, už jsem svištěl s větrem o závod. Než jsem se nadál, obec jsem měl za chvostem a přes mlýn koukal na svůj cíl. Z místa, kde jsem stál, vypadal tak vzdáleně. O to víc jsem se těšil, až na vrchol dorazím a pokochám se z vyhlídky na místa, která mám tak rád.

 Rozloučil jsem se se se Štědrým pohledem a kopnul do vrtule. Měl jsem takovou radost, že za chvíli budu v cíli, že jsem lítal s větrem o závod. Ušadla mi vlála ve větru a tlapky mne nesly polní cestou k mému dnešnímu cíli.

 Prosvištěl jsem kolem polí a luk a v mžiku jsem byl v lese. Svištěl jsem měkoučkou lesní cestou plnou velkých louží. To se ví, snažil jsem se loužím vyhnout, ale ne vždy se mi to povedlo. Než jsem se nadál, už jsem byl u Krakonošova přístřešku. Ten jsem musel zkontrolovat.

 Seběhl jsem z lesní cesty na pěšinku a už jsem svištěl borůvčím. Vyhnul jsem se pařezu a v mžiku jsem stál u přístřešku. Po rychlé kontrole jsem zjistil, že jediné, co se na místě změnilo, je množství kaštanů. Když jsem tu byl naposledy, bylo jich tu mnohem více než nyní. Podle stop jsem zjistil, že si tu na nich pochutnali kámoši divočáci.

 Po rychlé kontrole jsem se vrátil zpět na lesní cestu a pokračoval přímo za famfrňákem. Než jsem se pořádně rozkoukal, vycházel jsem z lesa. Přesvištěl jsem přes mostek, zabočil doleva na louku a už jsem svištěl s větrem o závod stále kupředu. Jen člobrdice nesvištěla tak rychle jako já. Každou chvilku jsem se proto musel vracet.

 Návraty k člobrdici mi nevadily. Svištěl jsem totiž po louce s parádním výhledem. Po levé tlapce kousek za loukou jsem měl les plný krásných vzrostlých jehličnanů. O kousíček dál se les vzdálil a já koukal na louku. Za loukou vzniká krásný nový les a už nyní jsou vidět mladé stromky, které se pomalu začínají hlásit o slovo.

 I po pravé tlapce bylo kam koukat. Vedle louky bylo pole a mezi nimi rostlo tolik různých keřů, že jsem nestačil valit očadla. A ten zpěv, co se z keřů ozýval, to bylo bájo.

 Netrvalo dlouho a louka skončila. Já však svištěl stále kupředu. Nyní již po polní, lehce rozmáčené cestě. Všude, kam očadlo dohlédlo, byly kopečky. A mezi kopečky byly louky a remízky. Nejednou jsem na poli zmerčil houf srnek, nejednou jsem zmerčil obrovského ptáka. Famfrňák i zajocha navětřil. Ale po stopě jsem se nevydal. Vždyť můj cíl byl jasný.

 Louky, pole a parádní vyhlídky jsem měl za sebou. Skončily ve chvíli, kdy jsem dosvištěl až k silnici vedoucí na Liškov. Tady jsem se poprvé musel opravdu zastavit. Čekal jsem na člobrdici, protože bez ní přes silnici nesmím. S člobrdicí po boku jsem přetlkapkal silnici. V tu chvíli začal výšlap k mému cíli.

 Chvilku jsem tlapkal po zpevněné cestě mezi polem a lesem. Netrvalo dlouho a já vstoupil do lesa. S mými prvními lesními kroky se začala cesta zvedat. Nyní mne čekal ten nejnáročnější kus cesty.

 Tlapkal jsem hustým lesem plným vzrostlých jehličnanů. Hustý les mne doprovázel do první zatáčky. Odtud se už střídal les a vyhlídky. Čím více vyhlídek jsem míjel, tím byl kopec strmější. Čím strmější kopec byl, tím šla člobrdice pomaleji. Čím pomaleji člobrdice šla, tím více času jsem měl na kochání. A že bylo na co se koukat.

 Z některých vyhlídek jsem si mohl prohlédnout mé oblíbené Brdy. Jsou tak blízko a přitom tak daleko. Z jiných vyhlídek jsem se kochal pohledem na lesy a louky přírodního parku Pod Štědrým. Nebyla vyhlídka, ze které by nebyl parádní výhled. Jen málokdy jsem si vzpomněl na svůj první výšlap na Štědrý. Tehdy jsem šel hlubokým lesem skoro až na vrchol. Tehdy tu nebyly žádné vyhlídky. Všude rostly vysoké stromy. A ty tu budou i za pár let. Většina míst s parádní vyhlídkou je již osazena pidi stromky. A kde ještě pidi stromky nejsou, tam brzy budou.

 Vyhlídek jsem minul, že bych je nespočítal. S jejich pomocí jsem se dostal na vrchol, ani nevím jak. Takový fofr jsem nečekal. Najednou jsem stál na vrcholku a koukal jsem do mraku. Z vyhlídkového místa na nejvyšším místě mého výletu jsem se mohl pokochat mrakem. Krásným naducaným bílým mrakem. Nic jiného jsem neviděl.

 Nemyslete si, vůbec mi to nevadilo. Na vrcholu je totiž tolik věcí ke zkoumání, že jsem jednu vyhlídku oželet mohl.  Nejdříve jsem zkontroloval ohniště a sezení pro člobrdy. Odtud mne tlapky zanesly k naučné ceduli, ze které jsem si kdysi dávno dozvěděl, že tu bydlí Bubo bubo. Kámoš, kterého jsem nikdy neviděl a nikdy neslyšel. Přesto vím, že existuje. A podle obrázku je to fešák.

 Nakonec mne tlapky zanesly k hrobečku. K takovému hrobečku, jemuž podobný jsem nikdy nikde nepotkal. Prý tu odpočívá poslední vrčeňský kelt, jenž skonal pod kuchyňským válečkem své družky.  Vzdal jsem čest keltově památce a vyrazil dále, k mému druhému blízkému cíli. O tom vám štěknu zase zítra.