Mlha přede mnou, mlha za mnou a
má maličkost je i se ségruší a člobrdicí v Brdech. Kde jinde, než na
vyhlídce, abych si mohl mlhu pořádně užít. Tentokrát padla volba na vyhlídku
Bílá skála, na naučné stezce U Drtiče – Bílá skála. O naučné stezce jsem vám štěkal
v létě, nyní jsem se vydal pouze za vyhlídkou. I tak to byla bájo
prochajda. Posuďte sami.
Sotva jsem vyskočil z auta,
byl jsem k nezastavení. Prosvištěl jsem kolem louky, prosvištěl jsem
bučinou. Nakonec mne tlapky zanesly do hlubokého jehličnatého lesa. Celou dobu
jsem si tlapkal měkoučkou lesní cestou a těšil se, až vystoupám na vyhlídku.
Tlapkal jsem cestou, kterou moc
dobře znám. Po levé tlapce jehličnatý les a vedle cesty spousta keřů. Po pravé
tlapce to samé, jen za keři byl vidět pěkný kopec. To se ví, zrovna ten jsem
měl zdolat. Ale jako správný gentleman jsem vybral cestu schůdnou,
s postupným stoupáním. Být to na ségruši, tak jde za famfrňákem, přímo do
prudkého kopce. Jenže to by nebyla legranda. To by byl pořádný výkon. A já jsem
raději pro tu legrandu.
Tlapkal jsem měkoučkou cestou, co
tlapka tlapku mine. Nikam jsem nespěchal. Pozorně jsem se rozhlížel kolem a
koukal, co se tu změnilo. Prosvištěl jsem několik zatáček a stále jsem byl na
mne tak známém místě. Jenže najednou vše bylo jinak.
Už ani nevím, kolik zatáček jsem
protlapkal. Najednou, zničehonic, se les rozestoupil a já po levé tlapce uviděl
vyhlídku. Ta tu nikdy předtím nebyla, protože to bych o ní věděl. Navíc
vyhlídka v půlce kopce. To moc rozum nedává. Co naplat, musel jsem jít na
průzkum.
Seběhl jsem z lesní cesty a
už jsem mašíroval místy, kde ještě nedávno rostly vysoké smrky. Dnes není po
smrkách ani památky, zato je vidět do dálky. Stál jsem na kopci, pode mnou
sráz. Stromy, které rostou pod srázem, vypadají jako koberec navazující na
kopec. Ale nenechte se mýlit. Opatrnost je na místě a je lepší zůstat stát na
kopci, než se vydávat ke srázu.
Když jsem se dokochal pohledem do
dálky a přes les, vydal jsem se zpět na cestu. Minul jsem skalku a v mžiku
jsem byl na cestě. Na cestě mne tak dobře známé a stoupal dál.
Cesta mi šla krásně od tlapek. Už
mne nečekalo žádné překvapení. Stále jsem tlapkal dobře známým lesem a
v mžiku jsem byl na vyhlídce. První, co jsem zmerčil, byl odpočinkový
altán. To, co očadla zmerčila za ním, to byla pohádka.
Rozeběhl jsem se k altánu a
nevěřil vlastním očadlům. Za kamenným mořem, za vysokými stromy, byla mlha, že
by se dala krájet. Za mlhou se vznášely kopce a mne z té podívané
přecházel zrak. Co mlha schovávala, to je mi záhadou. Co však očadla viděla, to
opravdu byla paráda.
Mlha mezi stromy vypadala jako
řeka, za kterou jsou další lesy. Jako by tekla proudem a rozdělovala les na
dva. Kdybych se nesoustředil a místo neznal, asi bych si myslel, že jsem u
vody. Jenže tohle místo znám, už jsem tu několikrát byl a proto vím, že tudy
vodička neteče.
Co vám však musím štěknout,
podívaná to byla parádní. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Mlhu, tu si
v poslední době užívám často. Že umí vykouzlit parádní podívanou, to vím,
ale že by vypadala jako řeka rozdělující les ve dví, to jsem zjistil až dnes.
