Přeskočit na hlavní obsah

Železná Panna Marie

 

 Někdy si tlapkám po místech mne moc dobře známých. O některých jsem vám již štěkal, o jiných ne. O Železné Panně Marii, o té jsem vám štěkal určitě, ale tentokrát mne k ní zavedla cestička, po které jsem k ní ještě netlapkal.

 Tlapkal jsem měkoučkou lesní cestou schovanou v trávě. Jen občas jsem šlápnul na tvrdou zem. Krásnou studánku beze jména jsem nechal za chvostem a pelášil od ní, co mi tlapky dovolily. To se ví, že jsem nepelášil od studánky proto, že by se mi u ní nelíbilo. To určitě ne. Pelášil jsem od ní proto, že jsem byl osvěžen a natěšen na další dobrodrůžo.

 Cesta mi utíkala krásně od tlapek. Hustý jehličnatý les se moc neměnil. Po pravé tlapce mne doprovázel krásný hustý les, po tlapce levé úzká lesní louka bez stromků a za ní les plný vysokých jehličnanů.

 Minul jsem lesní cestu a pokračoval stále za famfrňákem. Na rozcestí, kde se má lesní cesta napojovala na cestu zpevněnou, jsem se vydal ostře doprava. Tady už se mi tak krásně netlapkalo. Tvrdá cesta mne tlačila do tlapek. Sotva se však husté stromky rozestoupily a očadla zmerčila les plný vysokých stromů, hupsnul jsem pod ně a dále pokračoval vedle zpevněné cesty po měkoučkém jehličí.

 Tlapkal jsem stále kupředu a rozhlížel se po okolí. Tu jsem minul pařez, o mrňousek dál super bájo voňavou louži s krásně mlaskavým bahýnkem. To se ví, louži jsem se snažil ze všech sil vyhnout. Jenže, jak vy člobrdové říkáte, není každý den posvícení.

 S velkou radostí a bahnitými botkami na tlapkách jsem se řítil kupředu. Už jsem netlapkal, tlapka tlapku mine. Už jsem se řítil s větrem o závod. Ušadla mi vlála ve větru, famfrňák větřil úžasnou vůni lesa a mých nových botek a očadla se rozhlížela po okolí. Byla moc zvědavá, co objeví.

 Svištěl jsem kupředu s větrem o závod. Přeběhl jsem několik lesních cest. Než jsem se nadál, už na mne z dálky mávala. Přidal jsem do kroku a v mžiku jsem byl u ní. Že nevíte u koho? No přeci u velké sochy železné Panny Marie. Ta tu stojí na rozcestí a vybízí k odpočinku a zamyšlení. Vždyť tu stojí tak sama, uprostřed brdských lesů. Široko daleko nikde ani živáčka. Jen ona je tu. Stojí tu, tváří se přívětivě a trpělivě čeká na každého tuláka, který na místo zavítá. I posezení pro tuláky je tu připravené.

 Prohlížel jsem si Pannu Marii a přemýšlel nad mladým hrabětem, který byl dle legendy v místě postřelen. Prý byl na honu na jeleny, když se neštěstí stalo. Ve snu se mu prý zjevila Panna Marie a on jí prosil o záchranu života. Za své zachránění pak nechal na místě vybudovat tuto krásnou sochu. A že se socha povedla.

 Po krátkém přemýšlení jsem se vydal dále za famfrňákem. Musel jsem přeci zkontrolovat Zajícovu lípu na nedalekém rozcestí. Tak jako vždy, když se těmito místy toulám. Přeci jen, oplocenou lipku na rozcestí s cedulí s obrázkem zajocha také jen tak někde nepotkáte. Jo jo, brdské lesy jsou brdské lesy. Ty vždy dokáží překvapit.