Přeskočit na hlavní obsah

Zřícenina hradu Lopata

 

 Dnes vás zavedu na zříceninu hradu Lopata. To vám byl výlet, no, posuďte sami.

 Sotva jsem vběhl do lesa, byl jsem k nezastavení. Přesvištěl jsem přes mostek a dál už jsem tlapkal vzhůru krásnou bučinou. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké buky. Zem pokrývalo barevné listí a ukrývalo tak nejen cestu, ale i pěšinky. Za chvostem mi tiše šuměl potůček. A já byl ve svém živlu. Svištěl jsem s větrem o závod, stále kupředu.

 Tlapky mne nesly do kopečka, aby po chvilce změnily směr a vracely se zpět k člobrdici. Ségruše, která se toulala se mnou, mi sotva stačila. S větrem v kožichu a vlajícími ušadly jsem lítal slalom mezi stromy, s větrem o závod.

 Minul jsem několik naučných cedulí. Lesní cestu a pěšinky ukryté pod listím jsem vyměnil za lesní cestu plnou kořenů. Poznal jsem místa, kudy odtéká voda po velkých deštích. Poznal jsem začátky zříceniny hradu, které se občas ukázaly podél cesty. Po levé tlapce jsem měl smíšený les, po pravé tlapce bučinu. Mezi tím vším jsem byl já, na cestě, po boku ségruše a člobrdice. Kousek přede mnou se začala ukazovat zřícenina, v celé její zbývající kráse.

 Cesta mi utíkala rychle od tlapek. Než jsem se nadál, stál jsem na rovince a přímo přede mnou byl můj cíl. Po levé tlapce jsem viděl největší pozůstatky hradu. Čněly do výšky a já si připadal jako trpaslík. Zato po pravé tlapce, to byla jiná. Tady jsem viděl do dálky. Když jsem mrknul pod sebe, zjistil jsem, že už stojím na hradě a koukám do hlubin bučiny, kterou jsem přitlapkal. Tady už jsem si jako trpaslík opravdu nepřipadal.

 Pomalu a s rozvahou, se ségruší po boku, jsem se vydal kupředu. Tlapkal jsem úzkou pěšinkou, chvilku do kopečka, chvilku popoběhnul z kopečka. Terén se měnil stejně jako blízké okolí. Co chvilku jsem stál u zbytků hradu, abych si o mrňousek dál připadal jako v běžné bučině.

 Kochal jsem se pohledem a pobíhal po místech, kam mne tlapky zanesly. Netrvalo dlouho a stál jsem pod dřevěnými schody, které mne zvaly k návštěvě. To se ví, neodolal jsem. Zaběhl jsem pro člobrdici a po jejím boku jsem spolu se ségruší stoupal po schodech kupředu.

 Po zdolání několika málo schodů jsem se ocitl na dřevěné lávce, která mne z jedné skály pomohla přejít na druhou. Zdolal jsem poslední prudké schody a v mžiku jsem byl na hradě. Tady, to už byla jiná. Kam očadlo dohlédlo, všude rostly náletové stromky. Pod nimi bylo tolik druhů rostlinek a keřů, že bych je ani nespočítal.

 Pomalu a opatrně jsem postupoval do útrob hradu. Koukal jsem přitom do dáli a snažil se dávat pozor, kam šlapu. To se ví, nebylo to snadné. Ve chvíli, kdy jsem objevil hluboký kulatý kráter, jsem si raději už jen koukal pod tlapky. Dobře jsem udělal. Pěšinky, které mne hradem vedly, byly uzounké a některé vůbec nebyly bezpečné. Několikrát se mi stalo, že mne pěšinka zavedla na okraj zříceniny, kde skončila. Jindy se mi na pěšince vrtěly kameny pod tlapami.

 Ani nevíte, jak jsem byl rád, když jsem zřícenu hradu prozkoumanou a vracel jsem se zpět do bučiny, odkud jsem si zříceninu hradu mohl prohlédnout také. Jen už ne z výšky. Tady mne však pěšinky vedly bezpečně mezi pozůstatky hradu. Kameny pod tlapami se mi nehýbaly a pěšinky byly tak široké, že jsem si mohl i se ségruší poblbnout.

 Už ani nevím, jak dlouho jsem se ségruší v bučině řádil. Co však vím jistě je, že ještě dlouho od prohlídky hradu z místa, kam mne dovedla lávka, jsem v bučině zbytky hradu objevoval. Někde jsem si připadal, že probíhám bránou, jinde jsem nacházel malé jeskyňky. Proto vám doporučuji, když se na hrad vydáte, prozkoumat ho i v jeho nejbližším okolí. Možná se budete divit, jak je hrad velký a jaká překvapení vám chystá.