Dnes vám štěknu o Dívčí studánce.
Studánku najdete v hlubokých lesích chráněné krajinné oblasti Brdy. Na
rozdíl od většiny studánek stojí hrdě u cesty.
Tlapkal jsem zasněženými Brdy, co
tlapka tlapku mine. Očadla merčila okolí a nestíhala vstřebat krásnou přírodu,
kterou jsem protlapkával. Všude, kam očadla dohlédla, rostly vysoké stromy.
Místy jsem tlapkal kolem hustých rozčepýřených stromků. Ať však byly stromky
vysoké či nízké, jedno měly společné. Byly zasypány bílým snížkem.
Snížek mne doprovázel celou
cestu. Nebylo místo, kde by chyběl. Jen cesta byla prohrnutá. I na ní však byla
sněhová vrstva. Vrstva, která ukrývala klouzavé překvapení. Nebylo totiž
místečka, kde by na cestě nebyl pod sněhem led. Led tak kluzký a zrádný, že mi
nedovolil svištět s větrem o závod.
Tlapkal jsem vedle člobrdice a
užíval si chvíli tady a teď. Pohádkové Brdy jak je znám, byly ještě
pohádkovější. Čas jako by se v nich zastavil.
Už ani nevím, jak dlouho jsem
tlapkal. Protlapkal jsem několik zatáček a cesta mne vedla stále
z kopečka. Minul jsem skládky dřeva, lesní cesty vedoucí do hlubokého lesa
zasypané sněhem i projeté lesní technikou, dokonce i několik pěšinek čerstvě
vyšlapaných místními kámoši. Tlapkal jsem stále za famfrňákem, když se les
přede mnou začínal rozestupovat. To bylo znamení, že není nač čekat a je třeba
vyrazit dopředu.
Tlapky, které dosud pomalu nesly
celé mé já po boku člobrdice, se daly do pohybu. Zrychlovaly pomalu a opatrně.
I přesto než jsem se nadál, už jsem svištěl s větrem o závod. V první
menší zatáčce jsem hupsnul na sníh vedle cesty a odtud se mi svištělo, jedna
radost.
Prosvištěl jsem mezi stromy,
prosvištěl jsem zatáčkou. Najednou jsem se ocitl na místě, kde se les
rozestoupil. Stál jsem na rozcestí, kde vysoké stromy rostou několik metrů od
cesty. Tedy jenom po pravé tlapce. Po levé tlapce mne vítala široká lesní
cesta, po které nikdo na čerstvém sněhu neprošel. Cesta, která sváděla
k průzkumu.
Sotva ke mne člobrdice došla,
kopnul jsem do vrtule. V mžiku jsem svištěl hlubokým sněhem. Tak hlubokým,
že jsem mohl svištět kupředu, s kebulí pod sněhem. To se ví, chvilkami
jsem musel kebuli ze snížku vystrčit. To byly chvilky, kdy jsem měl očadla i
famfrňák v pohotovosti a čekal, co objeví.
Touto cestou jsem tlapkal jen
chvilku. Dokonce i rozcestí jsem stále viděl, když famfrňák navětřil super bájo
vůni. Zaostřil jsem očadla a kousek přede mnou, na levém kraji cesty, jsem
zmerčil krásnou malou dřevěnou chaloupku. Chaloupku, která mne zvala
k sobě blíž.
V mžiku jsem mněl tlapky
opět v pohybu. Svištěl jsem za omamnou vůní kupředu, přímo za famfrňákem.
Po několika rychlých krocích jsem byl na místě. Stál jsem před krásnou malou
dřevěnou chaloupkou. Chaloupkou, která ukrývá pramen vodičky. Stál jsem u Dívčí
studánky. Studánky, která stojí v celé své kráse vedle cesty
v hlubokém lese.
Jen co ke mne došla člobrdice a
pořádně mne pochválila, těšila se, že se napije osvěžující vodičky.
K jejímu i mému nemilému překvapení jí do jejího oblíbeného plecháčku
natekla vodička barvy čaje. Vodička, která je v létě dobrá jako lázně pro
můj kožíšek. Vodička, kterou by žádný člobrda pít neměl.
Byl jsem moc smutný, že vodička
není čistá a není možné se u studánky napít. Jsem však rád i za tuto vodičku,
která ze studánky vytéká. Místním stromům a rostlinám určitě přijde vhod. A kdo
ví, třeba jednou ze studánky opět poteče proudem čistá vodička. Třeba i tak
čistá, že za ní budou chodit člobrdové z dalekého okolí.
