Dnes vám štěknu o Dřevorubecké
studánce ukryté v hlubokých lesích chráněné krajinné oblasti Brdy. Cesta
k ní nyní není vůbec snadná, ale určitě stojí za to. Navíc je studánka plná
chutné a osvěžující vodičky.
Svištěl jsem cestou necestou
lesem nelesem. Snížek byl všude, kam očadlo dohlédlo. Kolem přírodní památky
Míšovské buky jsem však musel tlapkat opatrně. Nedávno se tu těžilo a na cestě
zůstala spousta větví, které pod vrstvou snížku nejsou vidět.
Sotva jsem nechal cestu plnou
překážek a přírodní památku za chvostem, už jsem opět mohl svištět
s větrem o závod. Na rozcestí Pod Maráskem jsem dosvištěl s jazykem
na kožichu a přemýšlel, kdy dál. Měl jsem dvě možnosti, ale nerozhodná kebule
byla bezradná. Nalevo i napravo vedla prohrnutá zpevněná lesní cesta. Pod
zbytky sněhu jsem merčil vrstvu ledu. Tak dlouho trvalo kebuli rozhodnout se,
že mne došla člobrdice a zahnula doleva. Nedalo se svítit. Musel jsem jí
následovat.
Tlapkal jsem kluzkou cestou
hlubokým lesem. Po pravé tlapce mne doprovázel hustý les plný jehličnatých
stromků. Po levé tlapce jsem chvilku tlapkal podél pidi stromků, kterým ze
sněhové peřiny koukala jen jejich špička. O mrňousek dál už mne cesta vedla
hlubokým lesem kolem hustých mladých stromků. Tady se mi tlapkalo, jedna
radost.
Očadla merčila okolí a prohlížela
si pěšinky, které tu vyšlapali místní kámoši. Nevím čím to je, ale pod mladými
rozčepýřenými stromky jsou pěšinky stále znatelné, byť i ony jsou ukryté pod
vrstvou napadaného snížku.
Co chvilku jsem zmerčil pěšinku,
po které poslední dva dny žádný místní kámoš netlapkal. Minul jsem však i
pěšinky, kudy se proháněla liška. Nebo lišák, kdo ví. To podle stop nepoznám.
Cesta mi šla krásně od tlapek.
Prohlížel jsem si les, který znám, ale za sněhu jej protlapkávám prvně. Věřte
tomu nebo ne, je to úplně jiný les, než jakým jsem tlapkal na podzim, když nedaleké
bučiny hrály všemi barvami. Nyní je mnohem tajemnější.
Netrvalo dlouho a přetlapkal jsem
malý mostek. Když nekoukáte pozorně, ani si nevšimnete, že tlapkáte nad potůčkem.
Za mostkem jsem věděl, že jsem u cíle. V mžiku očadla zmerčila mne moc
dobře známou, oproti ostatním blízkým pěšinkám širokou, pěšinku.
Tlapky se daly do pohybu a v mžiku
jsem byl na pěšince. Míjel jsem pařezy pod mladými hustými stromky. Kochal jsem
se místem, kde obvykle vídám koberec z mechu a místy kapradí. Po několika
málo krocích se les přede mnou otevřel a v celé své kráse se mi ukázala
krásná dřevěná Dřevorubecká studánka.
V tu chvíli jsem se neudržel
a rozeběhl se kupředu. Stačilo mi jen několik málo dlouhých skoků a byl jsem u
studánky. U studánky, ze které vytékal pramen chutné a svěží vodičky.
Stál jsem na místě a kochal se
okolím. Ušadla si užívala klidu, který na místě byl. Slyšela jen příjemné
šumění potůčku. I famfrňák byl ve svém živlu. U studánky krásně voní mladý les.
A očadla? Ta se nemohla vynadívat. Okolní příroda je opravdu nádherná.
