Konečně jsem se dočkal. Venku nám
sněží. Prvního letošního sněžení jsem musel využít a vyrazit na prochajdu.
Vůbec mi nevadilo, že jen kousek od domu. Nikdo totiž nevěděl, kolik sněhu
napadne. I přesto jsem objevil krásné místo. Kapli Nejsvětější Trojice nedaleko
obce Podolí I.
Na výlet jsem vyrazil ve chvíli,
kdy na zemi byl jen poprašek sněhu. Krásně chumelilo a člobrdice neměla tu sílu
nechat mne na snížek koukat přes okno. V mžiku byla na nohou a mohlo se
vyrazit. Nejdříve jsem tlapkal po super kluzké silnici. To byla legranda. Jen
je škoda, že jsem se bavil jenom já. Netrvalo však dlouho a už jsem svištěl po
louce. Louce pocukrované mokrým snížkem, na který jsem se těšil dva roky.
Svištěl jsem po polní cestě.
Famfrňák mne neomylně vedl přímo kupředu. Co chvilku jsem se musel vracet
k člobrdici, ale vůbec mi to nevadilo. Jak by také mohlo. Alespoň jsem si
užil snížku dvojnásob. Prosvištěl jsem mezi poli, oběhl jsem školku plnou
vánočních stromků, abych se opět ocitl mezi poli. Nesvištěl jsem dlouho a už
jsem byl v lese. I tady už na mne čekal měkoučký snížek.
Jak se mi líbilo pocukrované
pole, v lese se mi líbilo dvojnásob. Stromky se pomalu začaly halit do
zimy. Na větvích listnatých stromů snížku moc nezůstávalo, ale na hustých
jehličnanech, to byla jiná. Ty už měly krásnou sněhovou pokrývku.
Jak rychle jsem do lesa vtlapkal,
tak rychle jsem z lesa vytlapkal. Vytlapkal jsem na místě, kde mne
přecházel zrak. Pocukrované pole bylo ohraničeno cestou. Podél cesty byla alej
stromů, které halily polštářky sněhu. Po druhé straně cesty byl místy les,
jinde louka či rybníček. To byla tak krásná podívaná, že jsem musel pokračovat
dál, přímo za famfrňákem.
Než jsem se nadál, dotlapkal jsem
do malé vísky se zvláštním názvem Křenovice. Proč se tak víska jmenuje, to
netuším. Nikdo se na mne nekřenil a ani křen jsem nikde nepotkal. Zato jsem
minul kapličku a zrcadlo, kterým je vidět za roh. To jsou věci, co tu ti
člobrdové mají.
U zrcadla jsem se dal doprava.
Minul jsem hostinec, který má svá nejlepší léta za sebou. Protlapkal jsem kolem
bernardýnka, co se jako kámoš moc netvářil a než jsem se nadál, už jsem byl u
křížku na konci vísky, kde jsem se vydal doleva směrem k pile.
Za pilou, to už byla jiná. Jak mi
celou cestu sněžilo do tlapkání, tady už byla pěkná sněhová pokrývka. Nebýt
kopečků, které ohraničují polní cestu, nevěděl bych, zda tlapkám po cestě či po
poli. Tlapky mne nesly stále kupředu a očadla nevěděla, co mají merčit dříve.
Prosvištěl jsem kolem kazatelen, pokochal se pohledem do dáli daleké a v mžiku
jsem byl u lesa. Rovně se tlapkat nedalo a mne čekalo velké rozhodnutí. Vydat
se doprava či doleva? Ještě štěstí, že člobrdice byla kousek za mnou a já měl
čas cestu před sebou očíhnout.
Cesta po pravé tlapce mne vedla
podél lesa po levé tlapce a polem po tlapce pravé. Vedla do mírného kopečka.
Zato cesta od rozcestí doleva, to byla jiná. Sice také vedla mezi lesem a polem,
ale vedla z kopečka. Přes pole byl vidět les vzdálený i blízký. Tahle
cesta mne tak zaujala, že nebylo o čem více rozhodovat.
Jen co ke mne člobrdice dorazila,
zahnul jsem doleva. Protlapkal jsem kolem palouku a než jsem se nadál, už jsem
byl opět v lese. Stromy byly pokryté takovou vrstvou sněhu, jakou jsem
dlouho neviděl. Cesta vedoucí mezi nimi mne vybízela k pokračování
k cestě. Čím hlouběji v lese jsem byl, tím hustší les byl. Čím hustší
les byl, tím byla cesty výraznější. Čím byla cesta výraznější, tím radostněji
se mi tlapkalo. Než jsem se nadál, už jsem svištěl s větrem o závod po
cestě pohádkovou přírodou.
Nevím, jak dlouho jsem svištěl.
Pamatuji si, že na prvním rozcestí jsem se vydal doprava a hned v první
zatáčce očadla zmerčila něco, co by na místě nečekala. Pod vysokými stromy
zapadanými sněhem, vedle pohádkově bílé cesty, po které zatím nikdo neprošel,
stála žlutá kaplička s modrými dvířky. Stříška zapadaná naducaným snížkem
dodala kapličce zvláštní kouzlo.
Když jsem pak stál před kapličkou
a v klidu jsem si jí prohlížel, byl jsem moc rád, že jsem si vybral zrovna
tuto cestu. První letošní snížek ukončil ponurou pozdně podzimní atmosféru a
vymaloval pohádkovou přírodu. Tak pohádkovou, že by byla škoda sedět doma a
koukat na ní přes okno.
