Jelikož je po dlouhé době venku
snížek, rozhodl jsem se, že zmapuji zasněžené Brdy. Budu tlapkat cestou
necestou, lesem nelesem a budu objevovat místa mne i mým čtenářům známá i
neznámá. Podělím se s vámi o zajímavé cíle, ať již o studánky, vrcholy či
vyhlídky, tak i o přístřešky a seníky, které stojí u zajímavých cest. Vždyť i
cesta může být cíl. A když je vaším cílem cesta, je fajn mít možnost někde si
odpočinout.
Dnes vám štěknu o seníku
uprostřed lesa, který je v mapách značen jako přístřešek. Což o to, při
dešti se zde schovat můžete, v nouzi nejvyšší možná i přenocovat na půdě,
ale posezení na místě nehledejte. Seník je opravdu luxusním barem pro mé místní
kámoše, ale pro člobrdy může nabídnout pouze střechu nad jejich hlavu. Nikoli
posezení, jak by se podle mapy mohlo zdát.
Tlapkal jsem hlubokým lesem do
mírného kopečka a užíval si snížek, který byl všude, kam očadlo dohlédlo. Halil
nízké a středně vysoké stromky. Z vysokých stromů jej občas sfouknul vítr
a mne se naskytla podívaná na parádní chumelenici. Ve chvíli, kdy větřík
fouknul a snížek padal, nebylo vidět na metr. Možná i proto jsou vysoké stromy skoro
bez snížku. Vždyť jinak by byly zahalené také.
Cesta mne vedla hlouběji a
hlouběji do lesa. Čím hlouběji v lese jsem byl, tím nadšenější jsem byl.
Čím nadšenější jsem byl, tím rychleji mne tlapky nesly. Než jsem se nadál, už
jsem svištěl cestou necestou pod vysokými stromy s větrem o závod. Ušadla
mi vlála ve větru, chvost se kroutil v rytmu kroků a vyvažoval mou
maličkost ve chvílích, když jsem prudkou otočkou obíhal nízké stromky.
Krásou lesa jsem se nechal unést.
Byl jsem k nezastavení. Celé mé já lítalo kolem cesty s větrem o
závod. To se ví, do houští jsem neběhal, ani po stopách kámošů se moc daleko
nevydával. Vždyť nyní je tak snadné je najít. O to těžší je zdolat pokušení,
jít je navštívit.
Čím hlouběji v lese jsem
byl, tím více jsem potkával kolem cest skládek dřeva. Když není sníh, vidím je
nerad. I za sněhu množství pokácených stromů vidím nerad, ale pod sněhem
dodávají místu zvláštní, až bych štěkl útulnou, atmosféru. Člobrdice skládky
nestíhala fotit. I jí se očividně zalíbily.
Už ani nevím, kolik zatáček jsem
prosvištěl a kolik skládek dřeva minul. Opět jsem svištěl po zledovatělé cestě
pokryté vrstvou sněhu, když se přímo přede mnou, po pravé straně cesty, kousek
od jedné ze skládek dřeva, objevil velký bar pro místní kámoše. Bar, který jsem
nikdy nikde jinde než v Brdech nepotkal. To se ví, musel jsem jej jít
prozkoumat.
Jak jsem se těšil na návštěvu
baru, dal jsem tlapky do pohybu. Už už jsem se viděl u baru, když v tom
jsem zjistil, že stojím skoro na místě. Běžel jsem, jak nejrychleji umím, ale
jak mi tlapky klouzaly, dopředu mne nenesly. Opatrně jsem zpomalil a hupsnul na
sníh vedle cesty. Tady to už byla jiná. Zde jsem kopnul do vrtule a po několika
rychlých krocích a několika hodně dlouhých skocích, jsem byl v cíli.
Stál jsem v otevřeném baru
pro místní kámoše. Kam očadlo dohlédlo, byla připravená bašta. Spousta sena
v seníku a jesličkách, o mrňousek dál zrní a dokonce i hrouda soli. Byl
jsem v baru, kde mají mí místní kámoši vše, na co si jen vzpomenout.
Ani nevíte, jakou jsem měl
radost, že jsem objevil otevřený bar s jídlem, které do něj patří. Žádné
ovoce a pečivo, které se do barů pro lesní kámoše dostává, aniž by jim dělalo
dobře. Tady bylo vše, jak má být.
Později mi člobrdice prozradila,
že mapa říká, že jsem v přístřešku pro člobrdy. Mno, myslím, že místní
kámoši nebudou nic namítat, když se tu člobrda ukryje před deštěm, sněhem či
vánicí. Určitě však budou rádi, když jejich bar zůstane takový, jaký je
doposud. Plný bašty, která jim chutná.
