Přeskočit na hlavní obsah

Seník

 

 Jelikož je po dlouhé době venku snížek, rozhodl jsem se, že zmapuji zasněžené Brdy. Budu tlapkat cestou necestou, lesem nelesem a budu objevovat místa mne i mým čtenářům známá i neznámá. Podělím se s vámi o zajímavé cíle, ať již o studánky, vrcholy či vyhlídky, tak i o přístřešky a seníky, které stojí u zajímavých cest. Vždyť i cesta může být cíl. A když je vaším cílem cesta, je fajn mít možnost někde si odpočinout.

 Dnes vám štěknu o seníku uprostřed lesa, který je v mapách značen jako přístřešek. Což o to, při dešti se zde schovat můžete, v nouzi nejvyšší možná i přenocovat na půdě, ale posezení na místě nehledejte. Seník je opravdu luxusním barem pro mé místní kámoše, ale pro člobrdy může nabídnout pouze střechu nad jejich hlavu. Nikoli posezení, jak by se podle mapy mohlo zdát.

 Tlapkal jsem hlubokým lesem do mírného kopečka a užíval si snížek, který byl všude, kam očadlo dohlédlo. Halil nízké a středně vysoké stromky. Z vysokých stromů jej občas sfouknul vítr a mne se naskytla podívaná na parádní chumelenici. Ve chvíli, kdy větřík fouknul a snížek padal, nebylo vidět na metr. Možná i proto jsou vysoké stromy skoro bez snížku. Vždyť jinak by byly zahalené také.

 Cesta mne vedla hlouběji a hlouběji do lesa. Čím hlouběji v lese jsem byl, tím nadšenější jsem byl. Čím nadšenější jsem byl, tím rychleji mne tlapky nesly. Než jsem se nadál, už jsem svištěl cestou necestou pod vysokými stromy s větrem o závod. Ušadla mi vlála ve větru, chvost se kroutil v rytmu kroků a vyvažoval mou maličkost ve chvílích, když jsem prudkou otočkou obíhal nízké stromky.

 Krásou lesa jsem se nechal unést. Byl jsem k nezastavení. Celé mé já lítalo kolem cesty s větrem o závod. To se ví, do houští jsem neběhal, ani po stopách kámošů se moc daleko nevydával. Vždyť nyní je tak snadné je najít. O to těžší je zdolat pokušení, jít je navštívit.

 Čím hlouběji v lese jsem byl, tím více jsem potkával kolem cest skládek dřeva. Když není sníh, vidím je nerad. I za sněhu množství pokácených stromů vidím nerad, ale pod sněhem dodávají místu zvláštní, až bych štěkl útulnou, atmosféru. Člobrdice skládky nestíhala fotit. I jí se očividně zalíbily.

 Už ani nevím, kolik zatáček jsem prosvištěl a kolik skládek dřeva minul. Opět jsem svištěl po zledovatělé cestě pokryté vrstvou sněhu, když se přímo přede mnou, po pravé straně cesty, kousek od jedné ze skládek dřeva, objevil velký bar pro místní kámoše. Bar, který jsem nikdy nikde jinde než v Brdech nepotkal. To se ví, musel jsem jej jít prozkoumat.

 Jak jsem se těšil na návštěvu baru, dal jsem tlapky do pohybu. Už už jsem se viděl u baru, když v tom jsem zjistil, že stojím skoro na místě. Běžel jsem, jak nejrychleji umím, ale jak mi tlapky klouzaly, dopředu mne nenesly. Opatrně jsem zpomalil a hupsnul na sníh vedle cesty. Tady to už byla jiná. Zde jsem kopnul do vrtule a po několika rychlých krocích a několika hodně dlouhých skocích, jsem byl v cíli.

 Stál jsem v otevřeném baru pro místní kámoše. Kam očadlo dohlédlo, byla připravená bašta. Spousta sena v seníku a jesličkách, o mrňousek dál zrní a dokonce i hrouda soli. Byl jsem v baru, kde mají mí místní kámoši vše, na co si jen vzpomenout.

 Ani nevíte, jakou jsem měl radost, že jsem objevil otevřený bar s jídlem, které do něj patří. Žádné ovoce a pečivo, které se do barů pro lesní kámoše dostává, aniž by jim dělalo dobře. Tady bylo vše, jak má být.

 Později mi člobrdice prozradila, že mapa říká, že jsem v přístřešku pro člobrdy. Mno, myslím, že místní kámoši nebudou nic namítat, když se tu člobrda ukryje před deštěm, sněhem či vánicí. Určitě však budou rádi, když jejich bar zůstane takový, jaký je doposud. Plný bašty, která jim chutná.