S mlhou hustou tak, že by se
dala krájet, jsem se vypravil i na další brdský vrchol. Tentokrát padla volba
na Třemošnou. Vrchol nedaleko obce Orlov, který je vysoký 779 m. I tak jeho
zdolání dalo chvílemi zabrat. Ještě že jsem tlapkal cestou delší, ale zato
lepší. Kdo si vybere kratší cestu na vrchol z parkoviště v Orlově,
pořádnému stoupání se nevyhne.
Tlapkal jsem, co tlapka tlapku
mine. Kam jsem se kolem sebe podíval, tam byla mlha, že by se dala krájet.
Občas byla tak hustá, že jsem měl strach, abych do ní nenarazil. Majestátní
stromy, které byly všude kolem mne, jsem merčil na poslední chvíli. Halil je
mlžný závoj, na který jsem se nemohl vynadívat.
Lesní cesta, po které jsem
tlapkal, mne vedla do mírného kopečka. Navazovala na ní spousta pěšinek,
z nichž jsem jich prozkoumal jen několik. Většina z pěšinek totiž
vedla na místo, kde rostou mladé stromky těsně vedle sebe. Taková místa obývají
mí lesní kámoši. Jelikož se na nezvané návštěvy nechodí, podobná místa
neprozkoumávám. Přeci nebudu rušit. Navíc spousta mých lesních kámošů přes den
chrapouňuje. A budit je? To se přeci nedělá.
Tlapkal jsem stále kupředu. Cesta
mne chvilku vedla z mírného kopečka, aby se o mrňousek dál stočila doprava
a zvedla se do pořádného kopce. Zde se však z tvrdé cesty stala měkoučká
lesní cesta a mne se tlapkalo, jedna radost.
Než jsem se nadál, lesní cestu
jsem opustil a už jsem tlapkal po pěšince. Tlapky mne nesly voňavým lesem na
místo, které si samy vybraly. Očadla se rozhlížela po okolí a užívala si pohled
na krásnou přírodu, která se jen tak nevidí.
Tlapkal jsem pod vysokými stromy
zahalenými v mlze. Pod stromy byly koberce z keříků borůvčí. Kde
nerostlo borůvčí, byly koberce z mechu. Jen místy se v mechu ukázal
pařez nebo kámen. Spadlých větví, které místo pohádkově dokreslovaly, bych
napočítal na prstech jedné tlapky. I famfrňák si cestu užíval. Podobnou vůni
lesa moc často nevětří. To musí být les vlhký, ale ne po dešti. Zkrátka musí
být přesně takové mlhavé počasí, jako doprovázelo na výletě mne.
Tlapky mne nesly stále kupředu.
Pěšinka, po které jsem tlapkal mezi keříky borůvčí, se pomalu rozšiřovala, až
se z ní stala široká lesní cesta. Měkoučká cesta, pokrytá spadaným
jehličím místních majestátních stromů.
Přímo přede mnou se les
rozestoupil. Cesta, po které jsem tlapkal, se rozvětvila na několik cest a
pěšinek pokrytých jehličím. Uprostřed všech těchto cest a pěšinek jsem zmerčil značku
a pod značkou hraniční kámen.
Jakmile jsem kámen zmerčil,
doštěklo mi, že jsem na vrcholu. Zdolal Třemošnou, ani jsem nemrkl. Zda to bylo
nádhernou přírodou zahalenou v mlze, mou natěšeností, nebo jen pohodlnou
cestou, to vám neštěknu. Zato vám však štěknu, že se mi na vrcholu opravdu
líbilo.
Kousíček za vrcholem, můžete
objevit kamennou sochu. Je postavena před kobercem z borůvčí, tentokrát i
s obrovitou větví. V mlze, která na Třemošné při mé návštěvě
panovala, vypadala kamenná socha nezvykle. Jako by vrchol strážila a zároveň
každého tuláka upozorňovala, že je na vrcholu.
