Přeskočit na hlavní obsah

Třemošná

 

 S mlhou hustou tak, že by se dala krájet, jsem se vypravil i na další brdský vrchol. Tentokrát padla volba na Třemošnou. Vrchol nedaleko obce Orlov, který je vysoký 779 m. I tak jeho zdolání dalo chvílemi zabrat. Ještě že jsem tlapkal cestou delší, ale zato lepší. Kdo si vybere kratší cestu na vrchol z parkoviště v Orlově, pořádnému stoupání se nevyhne.

 Tlapkal jsem, co tlapka tlapku mine. Kam jsem se kolem sebe podíval, tam byla mlha, že by se dala krájet. Občas byla tak hustá, že jsem měl strach, abych do ní nenarazil. Majestátní stromy, které byly všude kolem mne, jsem merčil na poslední chvíli. Halil je mlžný závoj, na který jsem se nemohl vynadívat.

 Lesní cesta, po které jsem tlapkal, mne vedla do mírného kopečka. Navazovala na ní spousta pěšinek, z nichž jsem jich prozkoumal jen několik. Většina z pěšinek totiž vedla na místo, kde rostou mladé stromky těsně vedle sebe. Taková místa obývají mí lesní kámoši. Jelikož se na nezvané návštěvy nechodí, podobná místa neprozkoumávám. Přeci nebudu rušit. Navíc spousta mých lesních kámošů přes den chrapouňuje. A budit je? To se přeci nedělá.

 Tlapkal jsem stále kupředu. Cesta mne chvilku vedla z mírného kopečka, aby se o mrňousek dál stočila doprava a zvedla se do pořádného kopce. Zde se však z tvrdé cesty stala měkoučká lesní cesta a mne se tlapkalo, jedna radost.

 Než jsem se nadál, lesní cestu jsem opustil a už jsem tlapkal po pěšince. Tlapky mne nesly voňavým lesem na místo, které si samy vybraly. Očadla se rozhlížela po okolí a užívala si pohled na krásnou přírodu, která se jen tak nevidí.

 Tlapkal jsem pod vysokými stromy zahalenými v mlze. Pod stromy byly koberce z keříků borůvčí. Kde nerostlo borůvčí, byly koberce z mechu. Jen místy se v mechu ukázal pařez nebo kámen. Spadlých větví, které místo pohádkově dokreslovaly, bych napočítal na prstech jedné tlapky. I famfrňák si cestu užíval. Podobnou vůni lesa moc často nevětří. To musí být les vlhký, ale ne po dešti. Zkrátka musí být přesně takové mlhavé počasí, jako doprovázelo na výletě mne.

 Tlapky mne nesly stále kupředu. Pěšinka, po které jsem tlapkal mezi keříky borůvčí, se pomalu rozšiřovala, až se z ní stala široká lesní cesta. Měkoučká cesta, pokrytá spadaným jehličím místních majestátních stromů.

 Přímo přede mnou se les rozestoupil. Cesta, po které jsem tlapkal, se rozvětvila na několik cest a pěšinek pokrytých jehličím. Uprostřed všech těchto cest a pěšinek jsem zmerčil značku a pod značkou hraniční kámen.

 Jakmile jsem kámen zmerčil, doštěklo mi, že jsem na vrcholu. Zdolal Třemošnou, ani jsem nemrkl. Zda to bylo nádhernou přírodou zahalenou v mlze, mou natěšeností, nebo jen pohodlnou cestou, to vám neštěknu. Zato vám však štěknu, že se mi na vrcholu opravdu líbilo.

 Kousíček za vrcholem, můžete objevit kamennou sochu. Je postavena před kobercem z borůvčí, tentokrát i s obrovitou větví. V mlze, která na Třemošné při mé návštěvě panovala, vypadala kamenná socha nezvykle. Jako by vrchol strážila a zároveň každého tuláka upozorňovala, že je na vrcholu.