Přeskočit na hlavní obsah

Vintířova studánka

 



 Dnes vám štěknu o Vintířově studánce. Tuto studánku nenajdete v mých oblíbených Brdech, ale malý kousek od bývalého vápencového lomu Rabí.

 Sotva jsem vyskočil z auta, byl jsem k nezastavení. Přede mnou byla silnice, po které drandí spousta aut. Za mnou byla nádherná příroda, kterou jsem se chystal důkladně prozkoumat. Měl jsem co dělat, abych tlapky udržel v klidu jen malou chvilku, než si člobrdice vyfotí blízký lom.

 Jen co přišla má chvíle, kopnul jsem do vrtule a svištěl s větrem o závod. Ušadla mi vlála ve větru, chvost se vrtěl radostí a tlapky mne nesly cestou mezi lesem a loukou. Cesta to byla měkoučká, porostlá trávou. Jen místy jsem musel oběhnout kámen.

 Svištěl jsem s větrem o závod. Od lesa jsem se vzdálil při přetlapkání první cesty, která mi zkřížila cestu. Nyní jsem tlapkal pod remízkem porostlým keři po vyjeté cestě, která není v mapě. Po pravé tlapce jsem měl louku a kousek za ní další remízek. Vidět bylo ták daleko a já si mohl svištět s větrem o závod. Jen do remízků jsem nezabíhal. Tam určitě bydlí spousta zajochů. Remízky jsou přeci jejich domovem a všude kolem mne je tolik luk prostřídaných s remízky, že by bylo hodně zvláštní, kdyby tu zajoši nebydleli.

 Tlapkal jsem po cestě a rozhlížel se po okolí. Lom, který si člobrdice u auta fotila, mne stále doprovázel. Já si ho však moc nevšímal. Raději jsem se soustředil na cestu, po které jsem tlapkal. Vedla mne podél remízku, ale kousek přede mnou jsem viděl, jak se stáčí doprava přes louku a šup do roklinky. To jsem musel prozkoumat.

 Člobrdici jsem zamával na pozdrav a rozeběhl se kupředu. Za tlapkami mi odletovala tráva a já svištěl kupředu s obrovskou radostí. Jen co jsem k roklince přisvištěl, zmerčil jsem potůček s dřevěným mostkem. Za mostkem jsem uviděl křížek a stříšku plnou překvapení. Věděl jsem, že dál se mohu vypravit pouze po boku člobrdice. Jak rychle jsem dosvištěl na místo, tak rychle jsem se vydal zpět k člobrdici.

 S člobrdicí po boku jsem byl za chvilku zpět u lávky. Nyní jsem se konečně mohl rozeběhnout a vydat se kupředu, přímo za famfrňákem. Zamával jsem člobrdici chvostem na rozloučenou a v mžiku jsem byl na druhé straně potůčku. To, co jsem na místě uviděl, mi vyrazilo dech. Křížek jsem několikrát oběhl, ale nic zvláštního jsem nenavětřil. Nyní jsem se konečně mohl vypravit pod stříšku plnou překvapení.

 Stačilo mi několik dlouhých skoků a už jsem měl kebulínu pod stříškou. Očadla zmerčila průzračnou vodičku. Pod vodičkou spoustu kamínků. A nad vodičkou? Nad vodičkou, o patro výše, byla výstavka vánočních dekorací. Viděl jsem stromeček i červenou botu. Dokonce i svíčku a andílka jsem zmerčil. Po stranách stříšky byly připevněné hrnečky, které vybízejí k ochutnání průzračné vodičky. Jen cedule na boku stříšky, která chrání studánku před znečištěním, dávala na vědomí zprávu, že ve vodě jsou bakterie a vodička je pitná až po převaření.

 Usoudil jsem, že bude dobře, když se napiji z blízkého potůčku. To se ví, ze studánky přímo nikdy nepiji. I když z této studánky vytéká vodička potůčkem ven, raději než vodičku ze studánky jsem ochutnal vodičku z místního potůčku. Ta byla fantastická. Jen člobrdice raději vodičku neochutnala. Povídala, že sice nejsme na úplném konci světa, ale domů to máme daleko, tak nechtěla štěstí pokoušet. Kdo ví, třeba jednou bude studánka opět plná vodičky, tentokráte i pro člobrdy pitné bez nutnosti převaření.