Přeskočit na hlavní obsah

Zřícenina hradu Ballymote

 

 Dnes vám štěknu o místě, které se jen tak nevidí. Navštívil jsem již nespočet míst, ale umělou zříceninu hradu? Tu jsem navštívil poprvé. Objevil jsem kopii zříceniny hradu až z dalekého Irska, zříceninu hradu Ballymote.

 Tlapkal jsem podél bučiny, plné vzrostlých stromů. Po levé tlapce pole, po pravé tlapce les a přímo přede mnou se co chvilku ukázala krásná vyhlídka. Nejednou jsem koukal na obec blízkou, jindy vzdálenou. Protlapkal jsem zatáčkou a koukal jsem na velký rybník nedaleko přede mnou. Sotva jsem rybník zmerčil, už mne k sobě volala člobrdice.

 Cesta, po které jsem tlapkal, mne vedla stále kupředu. Na konci lesa jsem se chtěl vydat z kopečka, tou nejrychlejší cestou k nedalekému rybníku. Člobrdice však usoudila, že je moudřejší vydat se do lesa. Když jsem cestu zmerčil, protočila se mi očadla. Mnou vybraná krásná polní cesta vedoucí z kopečka byla nahrazena cestou lesní, co chvilku podemletou, vedoucí místy do prudkého kopce.

 To se ví, ze začátku jsem moc nejásal. Ale sotva se prudší stoupání změnilo v pohodové stoupání, změnil jsem názor. Bučina s opadanými buky na kraji lesa se změnila. Co chvilku rostl pod stromy keř, co chvilku jsem objevil balvan. Čím hlouběji v lese jsem byl, tím častěji jsem potkal buk s krásnou barevnou korunou, který zářil do dálky. To byl tak krásný pohled, že jsem se musel zastavit a užít si poslední známky podzimu.

 Tlapkal jsem stále kupředu. Kochal jsem se okolím a poslouchal šustot kroků ve spadaném listí. Co chvilku jsem uslyšel zapět ptáčka, co chvilku jsem se rozeběhl pod stromy, abych prozkoumal okolí cesty. Než jsem se nadál, stál jsem na rozcestí na kopečku a nevěřil vlastním očadlům.

 Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké buky. Na mou cestu navazovaly další čtyři na první pohled stejné cesty. Jen jedna byla jiná. Byla to cesta po mé levé tlapce. Ta nevedla do dáli daleké. Ta vedla k blízké zřícenině, o které jsem dosud neměl ponětí.

 Sotva jsem se rozkoukal, tlapky se daly do pohybu. Prosvištěl jsem pod vysokými stromy, oběhl jsem několik keřů a v mžiku jsem stál před bránou do hradu. Stál jsem před bránou tak velkou, že jsem jí nemohl jen tak prosvištět. Touhle bránou jsem musel protlapkat pomalu, jako správný Frája.

 Se zdviženou kebulí jsem protlapkal bránou. To, co má očadla zmerčila, mne hodně překvapilo. Přímo přede mnou jsem viděl hluboký les. Tak hluboký, že nebyl vidět jeho konec. To však nebylo vše. Po levé tlapce jsem koukal na dlouhou kamennou zeď plnou tajemných zákoutí. Po tlapce pravé jsem měl také velkou kamennou zeď, jen tajemných zákoutí na ní bylo poskrovnu.

 S člobrdicí za chvostem jsem svištěl prozkoumat všechna zákoutí po levé tlapce. Objevil jsem spoustu skrýší, do kterých jsem se schoval, abych na člobrdici o mne netušící mohl štěknout. Objevil jsem ohniště s lavicemi z klád, na kterých si člobrdové mohou odpočinout. Dokonce jsem objevil i místa, kde určitě měla být okna. Jenže ta byla tak vysoko, že jsem se k nim nedostal.

 Když jsem měl levou část zříceniny prozkoumanou, vydal jsem se prozkoumat zříceninu zvenku. Od lesa jsem viděl dlouhou kamennou zeď. Po tajemných zákoutích však nebylo ani památky. Než jsem se nadál, už jsem byl opět u brány do hradu.

 To se ví, prozkoumal jsem i pravou zeď a ještě několikrát na člobrdici štěknul. Zříceninu jsem i několikrát oběhnul. Moc se mi na ní líbilo. Tady jsem byl ve svém živlu. Po prvním prozkoumání jsem se dal do blbnutí s člobrdicí. Tak jako tady jsem se již dlouho nevyřádil. A šlo to i potichu, to si nemyslete. Přeci nebudu rušit místní kámoše.