Dnes vám štěknu o místě, které se
jen tak nevidí. Navštívil jsem již nespočet míst, ale umělou zříceninu hradu?
Tu jsem navštívil poprvé. Objevil jsem kopii zříceniny hradu až z dalekého
Irska, zříceninu hradu Ballymote.
Tlapkal jsem podél bučiny, plné vzrostlých
stromů. Po levé tlapce pole, po pravé tlapce les a přímo přede mnou se co
chvilku ukázala krásná vyhlídka. Nejednou jsem koukal na obec blízkou, jindy
vzdálenou. Protlapkal jsem zatáčkou a koukal jsem na velký rybník nedaleko
přede mnou. Sotva jsem rybník zmerčil, už mne k sobě volala člobrdice.
Cesta, po které jsem tlapkal, mne
vedla stále kupředu. Na konci lesa jsem se chtěl vydat z kopečka, tou
nejrychlejší cestou k nedalekému rybníku. Člobrdice však usoudila, že je
moudřejší vydat se do lesa. Když jsem cestu zmerčil, protočila se mi očadla.
Mnou vybraná krásná polní cesta vedoucí z kopečka byla nahrazena cestou lesní,
co chvilku podemletou, vedoucí místy do prudkého kopce.
To se ví, ze začátku jsem moc
nejásal. Ale sotva se prudší stoupání změnilo v pohodové stoupání, změnil
jsem názor. Bučina s opadanými buky na kraji lesa se změnila. Co chvilku
rostl pod stromy keř, co chvilku jsem objevil balvan. Čím hlouběji v lese
jsem byl, tím častěji jsem potkal buk s krásnou barevnou korunou, který zářil
do dálky. To byl tak krásný pohled, že jsem se musel zastavit a užít si
poslední známky podzimu.
Tlapkal jsem stále kupředu.
Kochal jsem se okolím a poslouchal šustot kroků ve spadaném listí. Co chvilku
jsem uslyšel zapět ptáčka, co chvilku jsem se rozeběhl pod stromy, abych
prozkoumal okolí cesty. Než jsem se nadál, stál jsem na rozcestí na kopečku a
nevěřil vlastním očadlům.
Všude, kam očadlo dohlédlo,
rostly vysoké buky. Na mou cestu navazovaly další čtyři na první pohled stejné
cesty. Jen jedna byla jiná. Byla to cesta po mé levé tlapce. Ta nevedla do dáli
daleké. Ta vedla k blízké zřícenině, o které jsem dosud neměl ponětí.
Sotva jsem se rozkoukal, tlapky
se daly do pohybu. Prosvištěl jsem pod vysokými stromy, oběhl jsem několik keřů
a v mžiku jsem stál před bránou do hradu. Stál jsem před bránou tak
velkou, že jsem jí nemohl jen tak prosvištět. Touhle bránou jsem musel protlapkat
pomalu, jako správný Frája.
Se zdviženou kebulí jsem
protlapkal bránou. To, co má očadla zmerčila, mne hodně překvapilo. Přímo přede
mnou jsem viděl hluboký les. Tak hluboký, že nebyl vidět jeho konec. To však
nebylo vše. Po levé tlapce jsem koukal na dlouhou kamennou zeď plnou tajemných
zákoutí. Po tlapce pravé jsem měl také velkou kamennou zeď, jen tajemných zákoutí
na ní bylo poskrovnu.
S člobrdicí za chvostem jsem
svištěl prozkoumat všechna zákoutí po levé tlapce. Objevil jsem spoustu skrýší,
do kterých jsem se schoval, abych na člobrdici o mne netušící mohl štěknout.
Objevil jsem ohniště s lavicemi z klád, na kterých si člobrdové mohou
odpočinout. Dokonce jsem objevil i místa, kde určitě měla být okna. Jenže ta
byla tak vysoko, že jsem se k nim nedostal.
Když jsem měl levou část
zříceniny prozkoumanou, vydal jsem se prozkoumat zříceninu zvenku. Od lesa jsem
viděl dlouhou kamennou zeď. Po tajemných zákoutích však nebylo ani památky. Než
jsem se nadál, už jsem byl opět u brány do hradu.
To se ví, prozkoumal jsem i
pravou zeď a ještě několikrát na člobrdici štěknul. Zříceninu jsem i několikrát
oběhnul. Moc se mi na ní líbilo. Tady jsem byl ve svém živlu. Po prvním
prozkoumání jsem se dal do blbnutí s člobrdicí. Tak jako tady jsem se již
dlouho nevyřádil. A šlo to i potichu, to si nemyslete. Přeci nebudu rušit
místní kámoše.
